Už je to sedmatřicet let, co zemřel bubeník John Bonham a zbývající tři členové Led Zeppelin rozpustili jednu z nejslavnějších rockových kapel všech dob. Kytarista Jimmy Page se po několika nepříliš zdařilých pokusech o restart stáhl do ústraní a basista John Paul Jones se věnoval spíš exkluzivním projektům.

Pouze letos devětašedesátiletý zpěvák Robert Plant se stále drží originality a hudebního hledačství, s nímž jeho mateřská skupina přišla v sedmdesátých letech. Nyní Plant vydal své jedenácté sólové album nazvané Carry Fire.

Na předchozích deskách vytvořil nenapodobitelnou stylovou směs a neustále ji rozvíjí. Na první pohled se pohybuje v bizarním prostoru, vyměřeném dřevním mississippským blues, blízkovýchodními melodiemi a rytmy, písněmi obskurních amerických rokenrolerů, pozůstatky keltské hudby a z ní vycházející americké country. Nesmí chybět ani trocha psychedelie, která v rukou Led Zeppelin tak výrazně proměnila elektrické blues.

Do tohoto prostoru lze umístit i písně z nové desky Carry Fire. Přesto Plant není z těch hudebníků, kteří se po celou sólovou dráhu drží daného receptu. Zpěvák v rozhovorech zdůrazňuje, že každá jeho deska přináší něco nového i cosi starého. Album Carry Fire například zaujme větším množstvím elektronických zvuků, i když vytvářených na klasické hudební nástroje.

To hlavní novum je ale celkový dojem. Tak křehkou a romantickou desku Plant ještě nenatočil − i když sám tvrdí, že to není pravda, protože ve své retrokapele Honeydrippers zpíval sladké rokenrolové hity a v duetech s countryovou hvězdou Alison Kraussovou se také nemohl tvářit jako drsný rocker. Zároveň však zpěvák přiznává, že vždy miloval písně Roye Orbisona, které skrývaly úzkost z nešťastné lásky.

"Jak běží čas, uvědomuji si, že když poslouchám ty nejsilnější písně o lásce, je to vždy láska nešťastná. Jen zřídka se podaří opěvovat hodnoty života šťastnou láskou. Ukaž mi šťastného autora a já ti ukážu kýčaře," říká Plant.

V pozadí křehkosti a vzdušnosti nové desky stojí také fakt, že ve svém věku už Plant nemůže zpívat stejně agresivně jako dřív. Podobně jako jiný ukřičený rocker Ian Gillan z Deep Purple musel i Plant zcivilnit a do hloubky cizelovat svůj projev.

Orbisonovská inspirace je jednou z cest a projevuje se například v nádherné baladě Season's Song, možná nejjemnější písni, jakou Plant kdy složil.

Album

Robert Plant
Carry Fire
Nonesuch / Warner Bros. 2017

Jiným prostředkem, jenž posiluje důstojnost věku, je vzdušnost, pocit dálek nebo jakéhosi kosmického prostoru, kterou občas přinášejí moderní adaptace keltské hudby.

Ta je přítomna v další romantické písni A Way With Words. Housle hostujícího folkového muzikanta Setha Lakemana zde vzdáleně připomenou indické výlety George Harrisona z Beatles.

Na desce Carry Fire doprovází Planta jeho skupina Sensational Space Shifters, se kterou již vystoupil také na festivalu Colours of Ostrava či nedávno v plzeňském amfiteátru Lochotín. Většinou hraje dle pokynů šéfa a tvoří ji světová muzikantská špička.

Tam, kde hudebníci dostanou prostor vyniknout − na desce třeba v závěru klasického rockového songu New World… nebo v titulní, orientálně laděné písni, vzdáleně připomínající zeppelinovskou Going to California −, odvádějí pozoruhodnou práci.

Zajímavá je také verze kdysi úspěšného hitu Bluebirds Over The Mountain, kterou Plant pojal jako duet se zpěvačkou Chrissie Hyndeovou a s doprovodem blízkým psychedelii začátku sedmdesátých let. Beach Boys, kteří tuto píseň kdysi proslavili, by ji dnes asi poznali leda podle textu.

Carry Fire je zralé a kultivované dílo, jaké se neobjevuje každý rok. Nabízí hudbu, k níž se citlivý posluchač může neustále vracet a objevovat v ní nové emoce a muzikantské nápady.

Je to jízda pestrobarevným multikulturním světem, v němž záplava zdánlivě nesourodých součástí vytváří jednotný, jasný a srozumitelný názor. Takových desek vychází málo.

Související