Když se na letišti ozve "poslední výzva", je každému cestujícímu jasné, že když sebou opravdu bystře nepohne, bude moci letadlu mířícímu do vytoužené destinace leda tak zamávat. V politice to kupodivu takto vždy nefunguje. Politici zhusta vykazují podivuhodnou schopnost poslední výzvy, které jim adresují voliči, nevnímat či ignorovat. Takže to řekněme jasně: letošní české sněmovní volby byly poslední výzvou pro kdysi významně zastoupený politický proud − jednoznačně proevropský pravý střed. Jestli sebou jeho představitelé nepohnou, na odlet do destinace "moc a vliv" mohou zapomenout. A dost možná jim to už příště nepoletí ani do sněmovny.

Liberální pravice o víkendu přežila jen o fous. TOP 09 se do Poslanecké sněmovny dostala až na poslední chvíli. Když měla ještě při 90 procentech sečtených hlasů 4,6 procenta, museli být Miroslav Kalousek a spol. zpocení až za krkem. Jim blízká formace Starostové a nezávislí jásá nad úspěchem, ale do sněmovny také prošla s ušima odřenýma až na chrupavku. No a lidovci (které sem řadíme kvůli jejich afinitě k jádru EU) se od posledních voleb propadli pod šest procent. Takže sečteno: chybělo málo a voliči, kteří vidí Česko v jádru evropské integrace, ve sněmovně neměli vůbec žádné zastoupení. Darmo se utěšovat tím, že tentokrát to ještě vyšlo. Příště by to už vyjít nemuselo. Politici TOP 09, STAN a KDU by měli pochopit jednoduchou věc: šlo skutečně o poslední výzvu. A měli by co nejrychleji začít uvažovat o nějaké formě integrace.

V úvaze jim může pomoci třeba to, že pokud by se dokázali dohodnout už před těmito volbami, byli by nyní druhou nejsilnější formací ve sněmovně. Mohli to být oni, kdo by fungoval jako suverénní protiváha Andreji Babišovi, od kterého se dá očekávat, nejen ve vztahu k EU, prakticky cokoliv. Nemuseli by se krčit s ušmudlanými 23 mandáty v zadních lavicích sněmovny bez valné šance promlouvat do budoucnosti Česka, což je přesně to, co se jim, k jejich vlastní škodě, přihodilo.

vše o volbách na jednom místě

Obecně platí, že pokud politici s podobným viděním světa kandidují na několika různých kandidátkách, nejenže zmenšují vliv názorového proudu, který reprezentují, ale de facto také hazardují s hlasy vlastních voličů. Český volební systém funguje tak, že přeje velkým. Takže zatímco třicetiprocentnímu ANO letos stačilo na zisk jednoho poslaneckého mandátu 18 700 hlasů, šestiprocentní KDU potřebovala na mandát 32 500 hlasů, a pětiprocentní Starostové dokonce 52 300 hlasů. Pokud by došlo k integraci proevropských sil, byl by hlas liberálního voliče, který chápe, co členství v unii Česku přináší, v přepočtu na mandáty bezmála dvakrát hodnotnější, než je nyní. To snad stojí za pokus, že ano.

Nesmyslnost roztříštěnosti proevropských formací nejlépe ukazuje historie vzájemných vazeb. V čele TOP 09 stojí bývalý předseda KDU-ČSL, přičemž TOP 09 měla v minulém volebním období uzavřenou smlouvu o spolupráci se STAN, kteří se nyní pro změnu pokoušeli o koalici s KDU. Litujeme, ale jestliže tyto formace nekandidují společně, není to nic jiného než tragikomedie na téma vzájemná nevraživost trpaslíků. Nebo jinak: jsou to žabomyší spory tváří v tvář kobře (kterou je samozřejmě míněn hlavně Andrej Babiš). Kdybychom se začali dopodrobna bavit o programech, jistě bychom našli pár rozdílů. Ale vzhledem k tomu, o co v dnešní české a evropské politice jde, jsou to rozdíly, které bychom museli hledat politickým mikroskopem.

Jistě, integrace v politice je vždy komplikovaný úkol, vyžaduje kompromisy, oběti. Ale pro ty, kterým politika zcela nesplývá s naplňováním osobních ambicí a mají na zřeteli též její původní obsah, tedy zájem "polis", by to neměl být úkol nemožný. A kdyby snad v TOP 09, STAN či KDU chtěli motiv obecného zájmu označit za idealistický, až naivní, máme pro ně motiv čistě pragmatický: last call od voličů jim v těchto volbách zazněl více než zřetelně. Pokud ho neslyšeli, není jim pomoci. Když se o integraci nepokusí, můžou v příštích volbách mašírovat každý zvlášť na smrt, přičemž s sebou vezmou celý politický směr, na kterém jim deklarovaně tak záleží.