Hudba pro nejnovější sci-fi režiséra Denise Villeneuvea Blade Runner 2049, které právě běží v kinech, už se musela obejít bez něj. Na poslední chvíli byl islandský skladatel Jóhann Jóhannsson nahrazen veteránem soundtrackového řemesla Hansem Zimmerem. I tak si může Jóhannsson připsat jedno světové privilegium. Skládal pro Hollywood i pro Ji.hlavu.

Islandský hudebník, občasný experimentální filmař a v posledních letech stále populárnější autor filmových soundtracků nejspíš neutekl od Blade Runnera z vlastní vůle, aby mohl natočit a hudbou opatřit znělku aktuálního ročníku Ji.hlavy.

Na okolnosti ­vzniku hollywoodských trháků se ho nicméně bude možné během jihlavské lekce filmového skladatelství zeptat osobně.

Jóhannsson rád boří hranice mezi tím, co je ještě hudba a co už zvukový efekt. Jeho podkres pod znamenitým thrillerem Sicario: Nájemný vrah stojí na rytmu a perkusích, ale Jóhannsson využil služeb pětašedesátičlenného orchestru, aby mohl co nejpestřeji pracovat s intenzitou hudby. Té přitom nikdy ve filmu nepoužívá příliš, z rodného Islandu velmi dobře zná hodnotu a emoční účinek ticha.

A jako by v jeho díle − ať už tom pro film, či čistě hudebním − zněla jemná chvění gejzírů a vulkánů, jež utváří dramatickou, krásnou i děsivou krajinu jeho domoviny.

Když se posluchač před více než deseti lety ponořil do repetitivně minimalistické krásy jeho konceptuálního alba IBM 1401, A User's Manual, nenapadlo by ho, že se právě rozplývá nad dílem budoucího žádaného hollywoodského skladatele, který má k dnešku na kontě dvě oscarové nominace za soundtracky k filmům Teorie všeho a Sicario: Nájemný vrah.

Přitom už za tímto albem, za jeho tóny plnými nostalgie po zastaralých technologiích, je silný příběh. Jóhannssonův otec pracoval pro IBM jako inženýr, který se staral o 1401 Data Processing Systém. To byl raný počítač, který se na Islandu objevil v roce 1964.

Protože byl také muzikant, vymyslel způsob, jak "čtrnáctsetjedničku" naprogramovat, aby vysílala elektromagnetické záření, které může být zachyceno rádiem.

Než byl stroj roku 1971 vyřazen, Jóhannssonův otec mu zahrál na rozloučenou a nahrávky uchoval. Jóhannsson je našel a staly se základem této elegie pro vyhynulý počítačový druh, základem alba, kterým debutoval u vlivného vydavatelství 4AD. Je to vlastně album dokumentární. Zachycuje zvuk minulé doby, beze slov vypráví starý rodinný příběh.

I za Jóhannssonovou festivalovou znělkou pro Ji.hlavu je příběh. A opět jde hluboko do minulosti, ke kořenům. "Chtěl jsem vytvořit film pomocí těch nejobyčejnějších prostředků, jen s projektorem bez vizuálního vstupu a světlem lomeným a deformovaným různými reflektivními materiály a filtry," přibližuje Jóhannsson vizuální koncept.

Podobně vznikl hudební podkres s využitím krabičky na efekty, která však obvykle bývá připojena k nějakému hudebnímu nástroji. Tentokrát nikoli.

Výsledkem je pulzující okrové, žluté i rudé oko, zlověstně krásné, přičemž jeho hypnotický účinek roste s každým novým zhlédnutím. A v rytmu jeho pulzování zní hudba elektrických obvodů. Maximální čistota obrazu a zvuku.

"Vždy přemýšlím a skládám velmi vizuálně − často začínám s obrazem v hlavě − ať už malbou, vzpomínkou na filmovou scénu, či pasáží z knihy nebo básně," přibližuje Jóhannsson náklonnost ke kinematografii. "Takže filmovou hudbu jsem začal skládat celkem přirozeně."

Hlásí se k dílu Dmitrije Šostakoviče, k celé generaci minimalistů od Philipa Glasse po Michaela Nymana, i k elektronickým pionýrům Kraftwerk. A vzpomíná, jak zásadní pro něj bylo objevování filmové hudby dvorního Hitchcockova skladatele Bernarda Herrmanna. "Vždy jsem obdivoval, jak pracoval s harmonií, jednoduchostí a čistotou myšlenek."

Jóhannssonova filmová hudba dovede postihnout nervní, dusivou atmosféru při střetu policistů se členy drogového kartelu v rušných ulicích města − jako ve snímku Sicario: Nájemný vrah. A se stejným režisérem Denisem Vileneuvem loni ve sci-fi Příchozí zhmotnili v obrazu i ve zvukové stopě setkání s mimozemšťany.

Divákům v paměti neuvízly jen pochmurné, šedé, zvláštně osudové záběry, ale též krátká polyrytmická staccata překrývajících se hlasů, které znějí jako odněkud z vesmíru.

Ve skutečnosti ty hlasy pocházely od členů souboru Theatre of Voices, od trénovaných i netrénovaných zpěváků, jejichž odlišné barvy Jóhannsson vrstvil. A nikterak je neupravoval. Ti největší mistři nepotřebují pro vytvoření mimozemské atmosféry, z níž jde mráz po zádech, záplavu elektronických přístrojů, ale pouze vlastní invenci.

Kdo jiný by nakonec měl stvořit znělku Ji.hlavy než hudebník, který i pro soundtrack filmu o chapadlovitých mimozemšťanech hovořících pomocí inkoustových obrazců využívá takřka dokumentaristické metody.

Související