Stvořil dílo, v němž se limity etnografického bádání omezují pouze hranicemi lidské představivosti. "Ze snů se staly filmy; z filmů se staly sny," popisuje tvorbu filmaře a vědce Jeana Rouche antropolog Paul Stoller.

Rouch, který se šedesát let věnoval natáčení v západní Africe, spojil vědu s poezií a letošní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos ke stému výročí Rouchova narození připravil obsáhlou retrospektivu.

"Povýšil kameru na nástroj vědeckého výzkumu a podílel se tak na vzniku vizuální antropologie," přibližuje Rouchův význam dramaturg David Čeněk. A jedním dechem dodává, že neméně zásadní byl vklad vlastního tvůrčího talentu, "využití improvizace i instinktu při natáčení, což mu umožnilo zaznamenat tak nezachytitelné jevy jako stav posedlosti". Ten natočil ve snímku Šílení mistři.

Rouch stvořil vlastní žánr, etnofikci, která učarovala režisérům francouzské nové vlny. Ji.hlava uvede výběr z jeho tvorby, včetně filmů nedokončených, reklamních či méně známých titulů právě z období nové vlny. "V restaurovaných verzích, které pro nás speciálně připravilo francouzské Národní centrum pro kinematografii," dodává Čeněk.

Lidé z oblasti Songhaj, která se nachází v největším záhybu africké řeky Niger, přistupují ke společenskému životu s trpělivostí. Čekají, až se nová cesta vyjeví.

Rouch je zkoumal s vědomím, jak odlišný je jejich život od cílů, které si klade západní společnost i vědci, mezi něž se řadil. Pravý protiklad rychlosti či akademického bažení po výsledcích práce.

"Díky svému nadšení pro badatelskou práci i filmovou tvorbu a hlavně díky své 'kontaktní kameře' provázal Jean Rouch vědu s uměním a zásadně tak změnil průběh výzkumu v humanitních vědách," píše Andrea Paganini z Nadace Jeana Rouche, který spolu s vdovou po režisérovi přijede do Jihlavy retrospektivu představit. "Umožnil filmu vydat se novými směry a přinesl nový pohled na Afriku i na svět filmových obrazů."

Právě Rouchova tvorba přivedla režiséra Jeana-Luca Godarda k slavnému prohlášení, že: "Všechny velké hrané filmy směřují k dokumentu, stejně jako všechny velké dokumenty tíhnou k fikci."

Rouch se nenořil s badatelskou vášní jen do čarodějnických praktik Songhajů, do učení o astrálních sférách, které byly tvrdým oříškem pro západní vědecká přesvědčení. Pod vedením ředitele francouzské cinematéky a svého přítele Henriho Langloise se stal také milovníkem filmu a nadšencem do filmové techniky, k jejímuž zdokonalení svými inovativními způsoby jejího využití přispíval.

Jak poznamenal v jednom televizním rozhovoru z roku 1980: "Antropologové si myslí, že jsem filmař, filmaři zase, že jsem antropolog." Právě ten pohyb na hranicích − mezi dokumentem a fikcí, mezi vědou a kinematografií, mezi Francií a západní Afrikou − byl a dodnes je inspirativní.

Toto "mezi" vedlo k obdivu slavných novovlnných filmařů. Ale koncept "mezi" byl také důležitým pojmem v africké mystice, která sen pojímala jako něco mezi spánkem a bděním.

Podle učení Dogonského lidu vyprávět příběhy znamená odletět na křídlech větru. A tkanivo příběhu je naším příspěvkem ke světu. Jean Rouch ve svých filmech nezachytil jen posedlost afrických domorodců, ale též vědeckou i uměleckou posedlost příběhy, které umožňují pobývat někde mezi.

V jeho vyprávěních zní zvuk dogonských bubnů i speciálních proděravělých "zpívajících kamenů" z Nigeru. Ale zní v nich i burácení automobilových motorů jako v reklamním filmu Volkswagen, ten uličník.

Jde o dvacet minutových gagů s ikonickým vozítkem "Broukem" uprostřed Afriky. Nikdy se nevysílaly, protože vůz se mezitím přestal vyrábět. V Jihlavě se u nich bude možné pobavit na plátně.

Související