Severoamerická Indiana je industriální část Spojených států, mimo jiné místo s jednou z největších kriminalit celé federace. Když tedy za producentkou Jlin, která tu vyrostla a dlouhá léta pracovala v místní továrně, přijeli novináři z magazínu Pitchfork, aby udělali obsáhlý rozhovor, způsobili poprask.

"Je mi jasné, že budou později vyzvídat," prozradila s úsměvem sotva třicetiletá Jerrilynn Pattonová s odkazem na zvědavě nakukující sousedy.

Aby bylo jasno − téměř třetina obyvatel města Gary žije pod hranicí chudoby a pětina domů je zde neobydlená. Novináři sem přijíždějí z jiných důvodů než kvůli profilovému článku o jedné z nejoriginálnějších elektronických hudebnic. Přesně tou ale Jlin, která tento pátek vystoupí v pražském Veletržním paláci v rámci festivalu Lunchmeat, je.

Její hudba, kterou během posledních dvou let uchvátila tanečníky, milovníky elektronických experimentů i fanoušky, kteří chtějí vědět, co se právě teď děje, je přitom s chudobou spjata.

Elektronický subžánr juke, úzce navázaný na frenetický tanec footwork, se na konci osmdesátých let vynořil z chudých afroamerických předměstí Chicaga. Zpočátku se ani nehrál v klubech − syrové skladby, postavené na zvuku splašených beatů o rychlosti 160 úderů za minutu, sloužily jako podklad pro taneční souboje odehrávající se na ulicích.

V něčem tato kultura připomínala začátky hip hopu, dobu, kdy se rapeři utkávali v improvizovaném rapování. A právě k hip hopu a housu měla tahle hudba nejblíž i zvukově. Kromě kulometných beatů byly její hlavní složkou donekonečna opakované vokální útržky, často sestávající jenom z několika slov.

Producenti byli nuceni sypat skladby z rukávu, aby tanečníci měli pořád novou motivaci − složit skladbu, v tomto kontextu nazývanou spíš track, tak bylo mnohdy otázkou několika minut. Na producentské finesy nebyl čas, tancovat se muselo pořád.

Zpočátku se zdálo, že subžánr juke zůstane lokální libůstkou Chicaga, kde ho měli pod palcem producenti kolektivu Teklife v čele s DJ Spinnem nebo před třemi lety tragicky zesnulým otcem žánru DJ Rashadem.

O to překvapivější bylo, když se v roce 2011 vynořila z Indiany se svým trackem Erotic Heat producentka Jlin. Už samotný fakt, že homogenní mužské prostředí narušila žena, byl neobvyklý. Ještě neobvyklejší ale bylo, jakým způsobem Jlin žánr osvěžila a pozvedla.

Hned na své první desce Dark Energy z roku 2015 předvedla, že zvuk juku nemusí stát jenom na samplech, tedy už dříve existujících zvucích vytržených z kontextu. Jlin samply nepoužívala. Místo toho splétala komplikované rytmické struktury za použití afrických i asijských bubínků a bezmála válečnických výkřiků.

Na takovou hudbu už se nedalo tančit jen tak bez rozmyslu − byla ambicióznější, dobrodružnější a spíš než na klubovém parketu fungovala ve sluchátkách.

Právě tam se nejlépe rozvinula její halucinační podstata a schopnost vyvolat závrať z pouhého zvuku.

Prakticky okamžitě po vydání debutu začala Jlin objíždět festivaly experimentální hudby v Americe i Evropě. Pro producentku, která byla zvyklá na drsnou dělnickou práci s ocelí a hudbu tvořila doma po večerech, to byl obrovský skok. Jlin se s ním ale vyrovnala mistrovsky.

Na debut už letos navázala dlouhou deskou Black Origami, která jde ještě dál. Spletence tradičních afrických rytmů vsadila do nablýskané digitální budoucnosti, a stvořila tak vlastní svět, jehož pravidla je náročné rozklíčovat a v jehož rozsáhlých prostorách je obtížnější se zorientovat.

Po několika posleších se to může alespoň částečně povést − opojná závrať z nikdy neslyšeného zvuku ale jen tak nepřejde. A naživo bude ještě výraznější.

Související