V sále se rozsvěcí. Rozbíhá se vzrušená politická debata. Náladu v kině neovlivňuje pouze právě viděný dokument, ale především to, jak diváci v sále horečně aktualizují sčítání volebních hlasů na svých smartphonech.

Letos to nebude jako před čtyřmi lety, kdy festival v Jihlavě probíhal souběžně s parlamentními volbami a kdy výsledky hnutí ANO rostly do nečekané výše. Až v úterý začne 21. ročník Ji.hlavy, už bude rozhodnuto. Volbami a politikou bude ovšem festival žít o to více.

Jeden z filmů začíná pohádkově. Kamera hledí na českou krajinu a vypravěč medovým hlasem říká: "Mezi horami, protkaná řekami ležela země. Lidé, kteří v ní žili, měli velmi rádi pohádky. Líbilo se jim, že králové v nich byli dobří a dobré dnešky přecházely do lepších zítřků. Ve skutečnosti ale jejich vládcové kradli, lhali a podváděli. Až jednoho dne kde se vzal, tu se vzal, byl tu kupec."

Ten kupec z pohádkového úvodu snímku Selský rozum se jmenuje Andrej Babiš. A ve filmu Víta Janečka a Zuzany Piussi se brzy pohádka překlápí v realitu. "My říkáme, stát se má řídit selským rozumem," zní v něm z úst Andreje Babiše.

Jak řídil coby ministr financí stát, snímek tolik neukazuje. Jak řídil své firmy, farmy a drůbežárny, tvůrci přinejmenším naznačují.

Selský rozum už emoce vyvolal, když se řešilo, zda snímek, v němž se na podnikání Andreje Babiše nahlíží jen z jedné strany, měl, či neměl být odvysílán už před volbami. V povolební Ji.hlavě bude možné o něm debatovat věcně a bez vyhrocených emocí, jak už je na festivalu tradicí.

V nové soutěžní sekci Svědectví o politice, kde bude porotcem třeba Petr Pithart, se podobně zneklidňující a přitom tak známá témata netýkají jen České republiky.

"Napsal jsem dvě kázání o sumečkovi africkém. Jeho hlavní vlastnosti jsou: roste rychle. Množí se také rychle. A je velmi násilný. Požírá i vlastní druh a ničí přírodní zdroje. Muslimové jsou přesně jako tyto ryby." Takových příměrů je v rozjitřené a leckdy nenávistné předvolební atmosféře slyšet spousta. Tento však nepochází z úst českého politika. Říká ho barmský buddhistický mnich.

Protagonista snímku Ctihodný W. jménem Ashin Wirathu je živým důkazem, že sektářství a radikální myšlení se nevyhýbají žádné víře.

Bezútěšný dokument herce a režiséra Barbeta Schroedera je nejen intimní studií chování jednoho protimuslimského fanatika. Je to i smutný příznak dnešní zfanatizované, z kloubů vymknuté doby.

Schroeder, který tímto filmem zakončil takzvanou trilogii zla, jasně naznačuje, že v Barmě perzekuce proti muslimské menšině existovaly už v 70. letech. Ale nenávist z úst holohlavého mnicha v tradičním oranžovém hábitu vyvolává v divácích mnohem intenzivnější pocity skepse a zmaru.

"Je tento film důkazem, že znovu žijeme ve 30. letech?" ptá se vlivný kritik deníku The Guardian Peter Bradshaw. Nakonec nachází ak­tuálnější paralely: masakry ve Rwandě či v Bosně v 90. letech.

Snímek Ctihodný W. zkrátka nutí uvažovat o vztahu minulosti k současnosti. A o té zvláštní paranoii a iracionální zášti, která vede k útoku na malé, slabé a utlačované pod záminkou, že jsou velcí, nebezpeční a cizí.

Zmarem začíná i další film. "Dostavil se pocit, že už nemáme věci pod kontrolou. Lidé jsou zoufalí," říká protagonista dokumentu Náhodný anarchista Carne Ross. Mluví o klimatické změně, ekonomické i politické nestabilitě.

Ross od dětství snil, že bude diplomatem. Tím se stal, když padla Berlínská zeď a sovětské impérium. "Západní demokracie vyhrála, my jsme byli ti správní hoši," říká Ross. "Vypadalo to jako nová éra míru a prosperity."

V rámci OSN coby odborník na Blízký východ jednal o klíčových událostech 21. století. "Slyšeli jste bubny války, bylo cítit, že se chystá něco, co nikdo nezastaví," popisuje Ross náladu po teroristických útocích z 11. září 2001, které viděl ze své manhattanské kanceláře. Tehdy stále cítil, že je na správné straně, a cesta do Afghánistánu budovat demokracii byla splněným dětským snem.

Pak přišlo prozření. "Cítil jsem, že systém, za který jsem bojoval a v nějž jsem věřil, nefunguje. Kapitalismus, demokracie, západní model. Sen z roku 1989 se rozplynul." Bez ohledu na politické přesvědčení je Rossův příběh pro diváky pozoruhodný právě tím, že jeho hrdinu nelze obvinit z naivního či salonního "levičáctví".

V posledním filmu Zeď se pak alarmující obrazy obejdou beze slov. Každý rok se 21. prosince sejdou Stalinovi příznivci na moskevském Rudém náměstí. Režisér Dmitrij Bogoljubov na toto srocení hledí bez komentáře, jen sleduje lidi v beranicích a jejich pietní počínání. V jiném kontextu by v podobných záběrech byla sounáležitost a pokora, tady z nich jde hrůza.

"Raz, dva, tři, vstávej, soudruhu Staline!" zní z davu rázné zvolání. "Co se to stalo s pustinou naší domoviny?" Divák si při sledování klade podobnou otázku. Jistě lze chápat znepokojení nad stavem současného Ruska. Snad z něj existují i jiná východiska než modlitby ke Stalinovi.

Související