Stejně jako podzimní chřipce nebo svrabu v ubytovně se člověk před volbami nedokáže vyhnout masové nákaze tradicí. Nestačí, že si zvykl na tradiční výrobky, které už kromě polévek, koření, marmelád, dřevěných drbátek a porcelánových zvonců zahrnují i mobilní telefony a cloudové aplikace. Teď se na něj hrne tradice z volebních plakátů a programů.

Hnutí ANO se vymezuje proti korupci tradičních stran a varuje lid, aby se nenechal napálit tradičními politiky. Program zmiňuje tradiční průmysl, tradiční obchod, tradiční spolky a samozřejmě tradiční hodnoty. Tradicí se ohání asi patnáctkrát, zřejmě aby bylo jasné, že to myslí fakt tradičně. ČSSD nabízí program v duchu nejlepších tradic a podporuje návrat k tradičnímu zemědělství. Zřejmě angažovala potomky bratranců Veverkových. Lidovci se drží tradice pevně, asi aby jim neutekla. ODS se opírá o hodnoty, TOP 09 chce rozvíjet národní a místní tradice, stejně jako Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, od které se jinak naprosto distancuje. A Realisté tradičně pobíhají v krojích.

Tradicí, hodnotou má být návrat asi někam do doby, kdy se okrojovaní lidé mezi sebou běžně oslovovali "pantáto a paňmámo" a Hanče s Kubou zmateně vyhlíželi Krakonoše. Prostě někam do doby první republiky, nedostižného to politického i ekonomického ideálu, která při čtverých volbách zvládla mít celkem osmnáct vlád. Jak ale vypadala tradice těch nejlepších let doopravdy?

Úplně na začátku je dobré upozornit, že se první republika snažila o to, aby k volbám chodili lidi střízliví. Povinná volební prohibice byla zavedena hned v lednu 1919 a trvala celý den před volbami a celý den voleb. Prodej alkoholu se trestal jedním až šesti měsíci vězení. Představa, že by dneska šel člověk k volbám střízlivý, je strašná. S ohledem na zavedenou prohibici evidentně musela být strašná i tehdy. Úcta k předkům je v tomto směru naprosto oprávněná.

A kde jsou ti poslanci…

Politická kultura raného Československa se projevila hned v prvních volbách v roce 1920. Národní politika, jinak apolitický list, tehdy psala, že "nové národní shromáždění musí být sborem svědomité a pilné práce, zastupitelstvo musí vykazovat nejen vůli, ale také schopnosti. To předpokládá pronikavé porozumění věcí a míru sebeovládání v různých choutkách osobních, stranických, která jedině zajišťuje součinnost". Dnešní tisk nic takového po zastupitelích nechce. Ví, že je to naprosto zbytečné. Nic z toho podle všeho nezajímá ostatně ani voliče.

Nicméně i tehdy měl parlament do sboru svědomité a pilné práce dost daleko. Jinak by se totiž nestalo, že se Národní shromáždění nestihlo před volbami včas rozpustit, protože se neměl kdo rozpustit. Poslanci se totiž podle dobového tisku "patrně rozjeli na schůze voličské", takže na nějakou politiku v parlamentu neměli čas.

Jestli se první volby odehrávaly těsně po vzniku samostatného Československa v bouřlivé poválečné atmosféře, kde se ještě daly očekávat nějaké ideály, další, v roce 1925, naplňovaly už všechny znaky té správné parlamentní demokracie.

A názor na poslance pozbyl veškerých ideálů. "Vydržujeme si několik set poslanců a senátorů, kteří si chodí do parlamentu jen pro ­diety a doutníky, které pro ně vyrábí tabáková režie, a o tom, o čem budou hlasovat, se dovídají těsně před hlasováním, pokud jim to neřekl nějaký novinář," psaly před volbami roku 1925 Lidové noviny. Dneska tabáková režie doutníky neposílá. A po prosazení protikuřáckého zákona to ani s přídělem cigaret asi nebude naprosto ­ideální.

Rozpočet, koruna a euro

Československo tehdy budovalo kapitalismus plnou parou. Snaha o vyrovnaný rozpočet vydržela sotva rok. Tehdejší ministr financí Karel Engliš ještě v roce 1921 tvrdil, že jsme v tomto ohledu "oázou v Evropě". Tedy tím, čemu jsme v průběhu nedávné finanční krize říkali "ostrůvek stability", ovšem jen do doby, kdy se ostrůvek začal potápět.

Dlouho to nevydrželo ani tehdy. Hned na rok 1922 ministerstvo naplánovalo deficitní rozpočet.

"Někdejší oasa byla zasypána deficitem, zejména čítáme-li, že nouzové výpomoci pro nedostatek zákonného podkladu nebyly ani tentokráte pojaty do rozpočtu. Volání po šetrnosti ve státním rozpočtu nestalo se dosud skutečným přesvědčením politických stran, zůstalo heslem, které se dobře poslouchá," psala tehdy Národní politika.

Lidové noviny se v bilančním článku o úspěších rozpočtové politiky let 1920−1925 vyjádřily takto: "Slavná aktivnost našich rozpočtů, které se pak po roce pomáhá ne­umělým maskováním miliard, o něž byly překročeny, je lež s nohama právě tak krátkýma jako předivo lži opletené kolem několikaleté již skutečnosti lichvářské povahy většiny našich zahraničních půjček. Toto lhaní si do kapsy stalo se společenskou lží, které sice nikdo nevěří, ale která také nikoho nepohoršuje."

I dnes je vyrovnaný rozpočet jen trapným heslem, které se nesnaží naplnit žádný novodobý ministr financí. Jen dosud nebylo zřejmé, že jde vlastně o českou tradici.

Jestli se rozpočtová politika poněkud rozpadla, měnové by mohl sílu závidět i severský bůh Thor. Na konci roku 1921 bylo posilování koruny "reflexem rostoucí hospodářské konsolidace republiky", o rok později už byla silná koruna příčinou rostoucích dluhů, krachů firem a později i bank. Tvůrce tehdejší deflační měnové politiky Alois Rašín (zemřel na následek atentátu v roce 1923) měl podle nekrologu v Lidových novinách sice šlechetné a ryzí úmysly, nicméně lid jej nepochopil.

I tato tradice se uchovala. Namísto Bankovního úřadu máme centrální banku coby nepolitickou instituci, nicméně jejím krokům nikdo nerozumí. A politikům se to hodí, protože si mohou měnu přizpůsobit svým potřebám. Jinak by třeba ČSSD neměla v programu, že zapojením do eura umožní nastavit výhodný kurz koruny, aniž by definovala, pro koho má být výhodný. ANO chce zase zajistit fiskální bezpečnost, a proto si prý musíme ponechat korunu. Jenže zrovna ministři financí za ANO dokázali přivést rozpočet do plusu za pomoci evropských peněz a slabé koruny. Když došlo obojí, přišel schodek. Jak bezpečné.

Úředník, voleb pán

Jedním z kroků, kterými se současná vládní koalice chlubí, je zvyšování platů ve veřejném sektoru. Úředníkům, kteří mají díky služebnímu zákonu jistotu až do smrti (nebo do té doby, dokud je státní zaměstnání bude bavit), rostou platy teď víc než u soukromníků. Mohou mít tak pocit "honorace pod penzí", jak nám úředníky první republiky představuje tradice, respektive televizní seriály.

Ve skutečnosti to zázrak nebyl. Jak vysvětlovaly tehdejší noviny, "nynější zlé hmotné postavení státního úřednictva není krachem deflační politiky prostě proto, že platy úředníků nikdy nebyly inflační a vždy měly daleko do všeobecné úrovně".

Každopádně byli to nakonec úředníci, kteří dokázali volby roku 1925 obrátit ve svůj prospěch. Je fakt, že strany měly tehdy víc možností. Stranický ministr mohl přinutit zaměstnance, aby si koupil stranickou legitimaci. Ani to nestačilo, protože stejně nemohly kontrolovat, komu "stranický nevolník" odevzdává hlas. Agrární strana sice navrhovala, aby veřejní zaměstnanci hlasovali veřejně, to se ale nakonec podařilo až komunistům v jiné době. Tehdejší členové vládní koalice proto museli obcházet odborové svazy a nabízet jejich funkcionářům poslanecké mandáty, pokud přinutí svoje členy, aby je volili. Zjevně se jim to za pomoci dalšího slibu − schválení požitkového zákona, tedy zákona o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců, povedlo. Koalice vyhrála a zákon schválila.

Nutno uznat, že si za jisté vydírání úředníky politici mohli tak trochu sami. Ještě před parlamentními volbami se totiž konaly volby obecní a už před těmi jim tehdejší ministr financí Bohdan Bečka slíbil úpravu platů. Po nich jim sdělil, že by rád přidal, ale že nemá z čeho. I tato tradice v české politice trvá. Komu to připomíná nekonečné vyjednávání o platech lékařů, ví, že nejde o podobnost čistě náhodnou.

Zítra půjdeme k volbám. V duchu těch nejlepších tradic bychom k nim měli přijít střízliví a pečlivě vybírat ty, kteří budou vykazovat nejen vůli, ale také schopnosti. Anebo se lehce opoceni z této představy probudíme, dáme si svoji pravidelnou dávku pitiva a vyrazíme volit bez přehnaných očekávání. V duchu nejlepších českých tradic, o kterých je nejlepší nevědět vůbec nic.