V jedné ze tříd základní školy poblíž karlínské Invalidovny to počátkem 70. let muselo pěkně dunět. David Koller bubnoval všude a pořád, líčí spolužačka dnes slavného rockového hudebníka Jana Houšková v knize Who The Fuck Is David Koller?, která dnes vychází v rámci Velkého knižního čtvrtka. "Bubnoval i o přestávkách na lavici a všichni kluci bubnovali do rytmu podle něj. Výsledkem bylo, že se v naší třídě pořád bubnovalo."

Jana Houšková tehdy Kollera škádlila tím, že mu říkala Führer. Štvalo ho to, zatímco ona tím prý chtěla vyjádřit sílu jeho osobnosti. Byl přirozenou autoritou, opravdový a všemi respektovaný "vůdce", vzpomíná v knize, kterou připravil básník Milan Ohnisko.

Zhruba na třetině jen stopadesátistránkového titulu Ohnisko vede se zpěvákem a bubeníkem kapely Lucie životopisný rozhovor, zbytek je věnován archivním fotografiím či dokumentům a odpovědím 66 populárních i veřejně neznámých lidí na otázku Kdo je David Koller?.

Některým stačí pár slov či vět, jiní se rozbíhají do mnoha odstavců. V těch chvílích se může zdát, že Ohniskova kniha jako mramorová deska kryje hrob, nad nímž se střídá horda smutečních řečníků. Berme to ale pozitivně: předčasný nekrolog znamená dlouhý život.

Podstatné je, co z té sumy názorů na Davida Kollera vyplývá a stvrzuje povědomí o jeho osobnosti. Většina "respondentů Ohniskova průzkumu" se shoduje, že Kollerovi nestoupla sláva do hlavy, navzdory dvěma rozvodům je vlastně rodinný typ, drží slovo, pomáhá přátelům, má sociální cítění a nemluví s komunisty. Je tedy spíš pozitivním vzorem, což u tak populární osoby v době pohavlovské, kdy se do společenského čela jako déjà vu čím dál víc derou neblaze proslulé tendence, nabývá na ještě větší důležitosti.

Čtyřicetiletý ekonom Tomáš Sedláček, zastánce liberálních hodnot, tak připomíná možná nejpodstatnější fakt: Koller "rozvířil a zároveň ukotvil naši generaci". I když paušálně to samozřejmě brát nelze.

Superlativy převažují. Přesto ti, kteří Kollera znají blíže, jako třeba slovenská básnířka Mirka Ábelová, jež s ním spolupracovala na albu ČeskosLOVEnsko, připomínají hudebníkovu komplikovanou povahu. Je to Dr. Jekyll a Mr. Hyde, kterého "máte občas chuť přizabít a občas obejmout", tvrdí textařka.

Kollerův nejstarší syn Adam, také bubeník, zase otcovu paličatost a umanutost neustále zaměstnaného člověka shrnuje bonmotem: Co nejde silou, jde ještě větší silou.

Ctnostné účtování, v němž chybí Kollerovi oponenti, zrelativizuje snad jen někdejší kulturní redaktor Respektu Viktor Šlajchrt. Nad hudebníkovou politickou angažovaností vysloví obavu, aby se jeho důvěryhodnost nerozpustila v krátkodobých kampaních.

Koller je spoluiniciátorem akcí S komunisty se nemluví. A v rozhovoru s Ohniskem se dostává také ke známým kořenům tohoto vzdoru.

Komunisté například v rámci tažení proti nové vlně zakázali počátkem 80. let kapelu Jasná páka, v níž hrál. Na druhou stranu se Koller v knize "zpovídá" z toho, jak třikrát vystupoval v Sokolově na normalizačním Festivalu politické písně.

"Vždycky když jsem na tomhle hrůzným festivalu s nějakou kapelou hrál, tak jsem věděl, že s dotyčnou kapelou končím," odpovídá Ohniskovi s tím, že po vystoupeních v Sokolově odešel od Žentouru nebo od Leška Semelky.

Kniha

Milan Ohnisko
Who The Fuck Is David Koller?
2017, Nakladatelství Druhé město, 160 stran, 299 korun

A po třetím Sokolovu vystřízlivěl natolik, že si řekl dost. "Už nechci být profesionálem, kterým jsem celý ty roky toužil být… Půjdu do práce a budu hrát s nějakou kapelou ve sklepě," vzpomíná Koller. Přišel ale kompromis. Od kytaristy Radima Hladíka dostal nabídku, aby s ním dělal "naučné koncerty" pro děti ve školách.

Milan Ohnisko v rozhovoru s Kollerem probírá jeho dětství v pražském Karlíně, učňovské období, první kapely, nekonečný čtvrtletní mejdan v bytě po malíři Janu Zrzavém, nástup Lucie na scénu, drogami poznamenaná 90. léta, obě hudebníkova manželství i třeba to, jaký honorář dostala Lucie za vystoupení na vánočním večírku společnosti PPF Petra Kellnera, které v prosinci 2012 vyústilo v comeback mnoho let rozhádané kapely.

Některé historky jsou románové: třeba oslava první svatby poznamenaná výbuchem a požárem v bytě souseda, který tam uhořel. Kollera pak policie chtěla obvinit z vraždy. Příjezd ožralých socialistických hasičů, kteří začali vyhazovat hudebníkův ohněm netknutý nábytek a peřiny oknem, i když už byl požár uhašen, pak působí mrazivou třeskutostí jako alternativní scéna, jež se nevešla do Formanova filmu Hoří, má panenko.

David Koller vychází z Ohniskovy knihy jako sice stručný, ovšem přesvědčivý vypravěč. V mnoha věcech má jasno, sebevědomím ale neplýtvá. Možná na povrchu působí jako ranař, uvnitř je spíš křehčí podstata.

Čtenář by se skoro vsadil, že ve sborovém sloganu "dělám pohyby" ze slavné písně Lucie Koller zpívá "dělám pochyby".

Související