Stala se vášnivou pionýrkou, ale její otec, právník, musel dělat lakýrníka. Možná by vstoupila i do komunistické strany. Jednou to řekla rodičům. V osmašedesátém, před maturitou na výtvarné škole, věřila v obrodu socialismu. I otec se mohl vrátit ke své profesi. Pak ale přijely tanky a nedaleko od domu, kde bydlela, se na pražském Václavském náměstí upálil Jan Palach. Prozřela. Dodnes doma uchovává jednu z posmrtných masek, které Palachovi sejmul sochař Olbram Zoubek. Byla jeho žačkou v sochařském kroužku a platonicky ho milovala.

V dnes vycházejícím knižním rozhovoru Sběrná kniha, který s filmovou dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou vede spisovatel a historik Pavel Kosatík, se tato životní fakta objevují na úvodních stránkách. Pro následný podrobný a poutavý dialog o režisérčiných filmech jsou důležitá.

Generace dnes osmašedesátileté filmařky si tím šokem prošla v nejdůležitějších formativních letech. Každý se k tomu musel nějak postavit. Prodat svědomí, nebo udělat vše pro to, aby zůstalo čisté. Helena Třeštíková je ten druhý případ.

Etuda zkoprnění

Helena Třeštíková se s Pavlem Kosatíkem zná bezmála třicet let. Nejspíš i díky tomu jejich knižní rozhovor charakterizuje vzájemný respekt a důvěra. Poprvé se setkali roku 1988 na projekci režisérčiných Manželských etud. "Dojem, který jsem tenkrát napoprvé z toho cyklu měl, byl zážitek totálního zkoprnění: i předtím jsem si myslel, že vím, v čem žiju, ale až od tebe jsem se to dozvěděl bez kompromisů," vzpomíná Kosatík na to, jak se v Manželských etudách odrážela doba tehdejší normalizace.

Potvrdil to rovněž rok 2007. Prozřela podruhé. Tehdy jen na sedmnáct dnů vstoupila do politiky a stala se zimní královnou na ministerstvu kultury. Zjistila, že politika nemusí být čistá ani ve svobodné zemi. Člověka může zničit a sežrat.

Premiér Mirek Topolánek a Jiří Čunek, tehdejší předseda lidovců, kteří Třeštíkovou na ministryni nominovali jako osobnost hodnou vysoké důvěry, jí proti původním dohodám nutili za prvního náměstka člověka z ministerstva kultury už dříve vyhozeného. Pana Ef, jak mu Třeštíková v rozhovoru říká. Ten teď ale Topolánkově křehké vládě zařídil v Poslanecké sněmovně podporu dvou přeběhlých sociálních demokratů − Melčáka a Pohanky. Návratem na ministerstvo měl být za to odměněn.

"V intrikách chodit neumím a jediný výsledek toho všeho by mohl být, že bych nakonec seděla na Pankráci a pan Ef by mi nosil na celu buchty," říká Třeštíková ke své tehdejší rezignaci a Kosatík podotkne, že pan Ef alias František Formánek je dnes poradcem premiéra Sobotky. "No comment," odpoví režisérka, i když na jiném místě knihy si pochvaluje Sobotkovu vstřícnost při prosazování zákona o kinematografii, který dříve brzdil prezident Václav Klaus dvojím vetováním.

Klausovy důvody podle Třeštíkové nebyly ideově nijak složité. Šlo mu prý o to, aby filmaře naštval. "Stabilně žije s velkou vnitřní potřebou konfliktu. Vzrušuje ho, když má soupeře a když se s ním může před zraky veřejnosti utkat. Z tohoto hlediska jsme pro něho byli my nejen mediálně zajímavý, ale dlouho i snadný, protože slabší soupeř," shrnuje dokumentaristka zkušenost filmařů s někdejším prezidentem.

S prvním dokumentem se Helena Třeštíková setkala v mládí. Nebyl to film, ale kniha − válečný Deník Anny Frankové. Sama Třeštíková si deník začala psát roku 1961 a nepřestala. Možná i tady je příčina spíš literární podstaty jejích sběrných dokumentárních filmů jako Katka, René či Manželské etudy, z nichž některé vznikají až desítky let.

Obraz pro Třeštíkovou není tak podstatný. Říká, že snaha o estetičnost záběru ruší autenticitu. Její pedagogický kolega z FAMU, guru mladých dokumentaristů Karel Vachek, dokonce Třeštíkové vytknul, že v jejích filmech nachází asi tolik estetiky, jako kdyby se díval na popravu.

Ti dva se nemají příliš v oblibě. Rozdíl je prý v tom, že Vachek trvá na své "pravdě", kdežto Třeštíková druhé respektuje. "Když mi někdo řekne, že jsem kráva, tak mu neodpovím, že je vůl," poznamenává.

V knize třeba věcně a přesvědčivě obhajuje práci již zesnulého dokumentaristy a pedagoga FAMU Jana Špáty. Ke Špátovým humanistickým filmům je naopak skeptický Pavel Kosatík, jenž rozhovor vede − cítí v nich moralizování, předem daný postoj, "špátovského dobra" je prý na něj trochu moc.

Třeštíková připomíná, že proti špátovskému vidění světa dokonce na FAMU vyrostla v porevolučním období generace dokumentaristů, která má také předem daný postoj, ale s opačným znaménkem. "Jejich tendence je odhalovat v lidech jejich trapnost a směšnost. Čím víc, tím líp! A s tím se taky nemůžu ztotožnit," říká Třeštíková pravděpodobně v narážce na snímky režisérů Víta Klusáka, Filipa Remundy a jejich vrstevníků.

Kniha

Pavel Kosatík
Sběrná kniha: Helena Třeštíková v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem
2017, Nakladatelství Paseka, 340 stran, 298 korun

Knižní rozhovor Heleny Třeštíkové s Pavlem Kosatíkem, který vznikal čtyři roky, je místy tvrdým, ale korektním názorovým "soubojem". Dokonale připravený tazatel s režisérkou − především v částech rozebírajících její filmy − často polemizuje v dlouhých otázkách, které v té chvíli vlastně nejsou dotazy, ale spíš recenzemi, úvahami, glosami. "Film o zlé holce natočený hodnou holkou," říká třeba k dokumentu o narkomance Katce.

Vzniká tak napínavý dialog rovnocenných osobností. Čte se skvěle. Jeden i druhý neustále přinášejí inspirativní postřehy. Třeštíková se srdnatě a přesvědčivě hájí. Proces diskuse je tu cílem. Stejně jako v režisérčiných sběrných dokumentech. "Mým cílem je vyjádřit ten základní pocit, jak nám život protéká mezi prsty," říká Helena Třeštíková. Sběrná kniha ale mezi prsty neproteče.