Pokud je metaforou pro Anglii "ostrov" a pro USA "hranice", pak pro Kanadu je to "přežití", míní kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová, která zítra v Praze převezme Cenu Franze Kafky.

Sama o přežití leccos ví, protože její otec, entomolog, vyrážel každé jaro do severské divočiny a rodina se vracela do civilizace až na podzim.

"Když mi bylo šest měsíců," vypráví o tom Atwoodová, "odnesli mě v ruksaku do lesů a tahle krajina se stala mým rodným městem."

Atwoodová a její bratr si mohli hrát jen s několika dětmi, neměli televizi ani kino, jejich rádio bylo nespolehlivé a většinou se pouštělo pouze kvůli zprávám z druhé světové války. Matka děti učila dopoledne, zbytek dne měly čas na hraní a na knížky.

Na rozdíl od dnešních moderních rodičů se Atwoodovi nevznášeli nad svými potomky jako helikoptéry, ale nechávali jim prostor, aby si mohli vymýšlet. Malá Margaret si se svým bratrem a vycpanými zvířátky hrála na Waterloo.

Do školy se dostala až v osmi letech a záhy zjistila, že roční osnovy zvládne za jeden měsíc − proto se jako dvanáctiletá nakonec ocitla mezi patnáctiletými žáky. A když jednou šla v šestnácti letech po fotbalovém hřišti, v duchu složila báseň, pak ji přepsala na papír a věděla, že se v životě chce věnovat jen psaní. Řekla to svým spolužákům, kteří její rozhodnutí pokládali za odvážné a ve středoškolské ročence později zaznamenali: "Peggy chce jednou napsat velký kanadský román."

Návštěva v Praze

◼ Ještě než kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová zítra převezme v Praze Cenu Franze Kafky, bude dopoledne od deváté hodiny podepisovat své tituly v pražském anglickém knihkupectví Globe v Pštrossově ulici. Další autogramiáda se uskuteční ve středu v Neoluxoru na Václavském náměstí.

◼ Ve středu od 19 hodin bude spisovatelka hostem Knihovny Václava Havla v Ostrovní ulici. Sál už je sice plný, ale diskuse bude přenášena na Facebooku a YouTube.

Podmínky tomu nepřály: v šedesátých letech vycházelo do roka nanejvýš deset románů, recenze všech kanadských knížek se vešly na jednu stránku literárního čtvrtletníku a jediný známější kanadský spisovatel byl Stephen Leacock.

Svou první básnickou sbírku Dvojí Persefona vydala Atwoodová vlastním nákladem, sama si navrhla obálku a vysázela text. Náklad realisticky stanovila na 220 výtisků.

Další sbírku Kruhové hry jí už vydalo nakladatelství Contact Press a získala za ni prestižní Cenu generálního guvernéra. Když se to Atwoodová dozvěděla, studovala ještě na Harvardu.

Na předávání neměla podle svých spolubydlících adekvátní oblečení, a tak jí jedna spolužačka půjčila šaty, druhá ji ostříhala a společnými silami Margaret donutily, ať si koupí nové boty: nosila pouze značku Hush Puppies a ten pár v její nepřítomnosti spolubydlící raději spálily.

Po absolutoriu přednášela Atwoodová na několika vysokých školách, ve volném čase psala román Žena k nakousnutí, sžíravou satiru o ženě, která tváří v tvář konvenčnímu manželství postupně ztrácí chuť jíst. Kniha předběhla druhou vlnu feminismu o pár let.

Označení "feministka" se ale Atwoodová brání − v autorčině verzi feminismu jsou ženská práva prostě lidská práva. Koneckonců při její výchově v kanadské divočině rodiče uplatňovali naprostou rovnost mezi pohlavími. "Neměla jsem problém s tím, že by po mně snad lidé chtěli, abych nosila nabírané růžové šatečky − naopak, já je nosit chtěla, jen moje prakticky založená matka k tomu neviděla jediný důvod." 

Další romány − Z hlubin, Pýthie, Muzeum zkamenělin a Ublížení na těle − Atwoodové nakonec umožnily odejít z univerzity a věnovat se psaní.

Skutečně světového úspěchu se však dočkala až v polovině osmdesátých let po publikaci dystopického románu Příběh služebnice, v němž liberální americkou demokracii nahradí teokratická diktatura s puritánskými kořeny. Ženy v ní nesmí číst, učit se ani pracovat a v důsledku ekologické katastrofy je zbývajícím plodným vnucena úloha chovných ramlic.

Příběh služebnice vyšel ve čtyřiceti jazycích, prodaly se ho miliony výtisků, v roce 1990 se dočkal filmového zpracování, ale byl uveden i jako opera a balet a vyjde také coby grafický román. Mimořádnému zájmu se začal těšit po nástupu Donalda Trumpa, kdy nakladatelství nechalo dotisknout 250 tisíc výtisků, a se značným ohlasem se setkal i desetidílný seriál produkovaný streamovací platformou Hulu a studiem MGM.

Po třech nominacích na Bookerovu cenu − za Příběh služebnice, Kočičí oko a Alias Grace − se Atwoodová konečně dočkala v roce 2000 za světový bestseller Slepý vrah, autorka však měla nelíčenou radost i z toho, že za stejný román dostala Cenu Dashiella Hammetta, udělovanou Mezinárodní asociací spisovatelů detektivek.

Skákání mezi žánry je její specialita, jako doma se cítí v beletrii, poezii, literatuře pro děti i esejistice. Zatímco Příběh služebnice se týkal jen USA, v "maddaddamovské" trilogii se už věnuje celoplanetární ekologické pohromě − do češtiny byl převeden pouze první díl Přežívá nejsmutnější.

Atwoodová zkrátka dokáže jít s dobou: úspěšně realizovala myšlenku podepisování na dálku prostřednictvím robotického zařízení LongPen, na Twitteru, který využívá mimo jiné k nesobecké propagaci jiných spisovatelů, má přes 1,7 milionu sledujících a nedávno si vyzkoušela publikaci na fanouškovské elektronické platformě Wattpad.

V říjnu dostala Mírovou cenu německých knihkupců. I v celkem rovnostářské Kanadě Atwoodovou pokládají za národní poklad.

Nebyla by to ale věčně ironická Atwoodová, kdyby se od takové mramorizace zaživa lehce nedistancovala "Nejvíc mě děsí slovo ikona," přiznává.

"Když vás postaví na piedestal, máte se chovat jako piedestalový člověk. Jenže podstavec pro sochu je docela malý. Nemůžete se na něm moc hýbat."

Související