Hlavní výtka na adresu předsedy katalánské vlády Carlese Puigdemonta zněla, že se separatisté vyhýbají dialogu se španělskou vládou. Jak v politických sportech bývá zvykem, taková kritika zjednodušovala, v daném případě však měla něco do sebe. Carles Puigdemont sice o dialogu mluvil, stál ale o jednání za účasti zahraničního zprostředkovatele, třeba i z Evropské unie. To by pro stoupence katalánské nezávislosti mělo zásadní plus: k rozhovorům by jako dvě rovnocenné strany zasedly delegace z Barcelony a Madridu. Puigdemont by tak hned na začátku jednání, bez ohledu na výsledek, získal cennou výhodu. No nekupte to.

Je zřejmé, že vláda premiéra Mariana Rajoye se z valné části vlastní vinou vmanévrovala do svízelné situace. Místo aby se v týdnech před ohlášeným referendem snažila otevřít co nejvíce diskusí za účasti regionálních politiků všeho druhu a probírat tam hory nabízejících se věcných argumentů, vyčkávala a nakonec dala přednost síle. Rajoy jako premiér přestál řadu zkoušek, z nichž tou největší bylo obstát v čele vlády během finanční a hospodářské krize, ale v případě Katalánska se proti němu obrátil jeho dříve opakovaně osvědčený vyčkávací přístup. Připustil, aby iniciativu převzali a dosud si udrželi separatisté.