Hlavní výtka na adresu předsedy katalánské vlády Carlese Puigdemonta zněla, že se separatisté vyhýbají dialogu se španělskou vládou. Jak v politických sportech bývá zvykem, taková kritika zjednodušovala, v daném případě však měla něco do sebe. Carles Puigdemont sice o dialogu mluvil, stál ale o jednání za účasti zahraničního zprostředkovatele, třeba i z Evropské unie. To by pro stoupence katalánské nezávislosti mělo zásadní plus: k rozhovorům by jako dvě rovnocenné strany zasedly delegace z Barcelony a Madridu. Puigdemont by tak hned na začátku jednání, bez ohledu na výsledek, získal cennou výhodu. No nekupte to.

Je zřejmé, že vláda premiéra Mariana Rajoye se z valné části vlastní vinou vmanévrovala do svízelné situace. Místo aby se v týdnech před ohlášeným referendem snažila otevřít co nejvíce diskusí za účasti regionálních politiků všeho druhu a probírat tam hory nabízejících se věcných argumentů, vyčkávala a nakonec dala přednost síle. Rajoy jako premiér přestál řadu zkoušek, z nichž tou největší bylo obstát v čele vlády během finanční a hospodářské krize, ale v případě Katalánska se proti němu obrátil jeho dříve opakovaně osvědčený vyčkávací přístup. Připustil, aby iniciativu převzali a dosud si udrželi separatisté.

Zásah policie proti referendu odporujícímu ústavě, kterou nikdo celému Španělsku, a tedy ani Katalánsku diktátorsky nevnutil, protože byla schválena demokratickou většinou, byl oprávněný, ale nepřiměřený. Státem posvěcené násilí nabídlo stoupencům odtržení jedné ze sedmnácti provincií účinnou mediální munici a v nastalé atmosféře nad racionálními argumenty převládly emoce.

Naděje na rozbití zabetonované situace je chabá. Jedna strana vzkazuje, že Puigdemont se před začátkem jednání musí vzdát vyhlášení nezávislosti, on naopak deklaruje, že k jednacímu stolu nezasedne jako představitel jedné ze součástí Španělska. Smysl postupu separatistů je zřejmý. Domoci se nejdříve uznání nezávislosti a až potom vyjednávat o případných, hlavně finančních podmínkách.

Okolnosti referenda o setrvání Spojeného království v Evropské unii budily hodně pochybností, zvláště s ohledem na posunuté, vyhrocené či zcela zfalšované argumenty. Ve srovnání s Katalánskem je tu však podstatný rozdíl: existoval předem daný, byť hodně volný právní rámec. Také Skotové dostali příležitost se vyjádřit k myšlence opuštění Spojeného království, až když se na tom dohodli zvolení zástupci Skotska i vlády v Londýně. V Katalánsku se separatisté rozhodli pro jednostranný krok, kdy se za vítězství vykládá 80 procent hlasů pro, ale pouze při dvaačtyřicetiprocentní účasti a za více než pochybných podmínek. Nebyly úplné volební listiny, hlasy sčítali výhradně stoupenci nezávislosti, a v některých obvodech se dopočítali dokonce více než sta procent hlasů pro nezávislost. Masivní použití policejní síly nařízené z Madridu slouží jako omluva nestandardních podmínek.

Jak se pohnout z místa? V Madridu i v Barceloně vědí, že se jednání nevyhnou, ale dosud ani jedna strana nenaznačila, že by chtěla slevit ze svých základních podmínek. Zprostředkování zvenčí je málo pravděpodobné, protože by zvýhodňovalo separatisty. Riskantní, ale možná nakonec ne zcela neschůdné by mohlo být řešení, na němž by se podíleli zástupci všech 17 španělských provincií. Znamenalo by to unést riziko, že se u jednacího stolu otevře třeba otázka postavení Baskicka. Tu ale stejně nelze z nynější politické scény vytlačit.

Důležitý bude čas, protože až odstup od minulé neděle, jejímž symbolem se stali policisté zasahující proti hlasujícím v referendu, může ukázat, zda ti, kdo nehlasovali, byli stoupenci nezávislosti Katalánska, kteří se však nedovážili vyjít do ulic plných uniforem, nebo naopak lidé, které myšlenka separatismu neláká. Rozdíly jsou již nyní patrné i mezi těmi, kdo vyrazili hlasovat. Barcelonská starostka Ada Colauová hodila lístek se zaškrtnutým Ano, ale tvrdí, že její Ano se nerovná souhlasu s odtržením od Španělska.