Co to obnáší být architektem roku? "Je to čestný titul udělovaný každoročně osobnosti, která vynikla nebo dlouhodobě vyniká v oblasti architektury a která se významně podílí na jejím dobrém jménu," vysvětloval v roce 2013 jeden ze zakladatelů ocenění Zdeněk Fránek. Architektkou roku 2017 se stala Kateřina Šedá, která však architektkou není. Nikdy nenavrhla dům, nikdy architekturu nevytvářela, neučila, nepsala o ní, pročež v této oblasti ani nemohla vyniknout. To zvládla jinde. Je to umělkyně. Vystudovala Akademii výtvarných umění, ale nedělá sochy nebo obrazy nebo instalace nebo videoart: věnuje se především projektům, v jejichž rámci dává do pohybu celé skupiny lidí. Prý se tomu říká sociální architektura, mně to však spíše připomíná sociální inženýrství konané ve jménu jakéhosi nadšeného kolektivismu. Možná bychom mohli také hovořit o aktivismu svého druhu, velmi měkkém, neboť probíhajícím v bezpečných − institucionálních − mezích. Každý projekt vždycky pečlivě zdokumentuje a vydá o něm knihu nebo uspořádá výstavu. Má energie na rozdávání!

Jenže proč by tedy měla být architektkou roku právě ona, když ani nevynikla v oblasti architektury, ani se nepodílí na jejím dobrém jménu? Ptal jsem se na to některých architektů. Nechápali to. Považovali to za nemístný vtip. Něco na tom je. Zvláště když vezmeme v úvahu, že si architektonická obec pořád stěžuje, že veřejnost ještě není schopna plně docenit, čím je profese architekta důležitá a nezastupitelná. Načež se její představitelé sdružení v pětičlenné jury rozhodnou způsobem, že se oborové kontury ještě více znejasní. Porota pracovala ve složení Adam Gebrian, Regina Loukotová, Antonín Novák, Josef Pleskot, Marcela Steinbachová. Josef Pleskot volbu komentoval takto: "To, co dělá Kateřina Šedá, není architektura. Kateřina se zabývá vztahy mezi lidmi a to je to, z čeho architektura vyrůstá. Je to nesmírně důležitá činnost a architektky a architekti by ji měli znát."

Kateřina Šedá pochopitelně za to, že se ocitla na architektonickém piedestalu, nemůže. Nicméně architekti v porotě jako by se ostýchali − z mně neznámého důvodu − jednoho aktivního tvůrce vyzdvihnout a složit mu poklonu. Zdá se, že to není náhoda, nýbrž podivný trend. V prvních dvou ročnících titul získali architekti, kteří vytvořili úctyhodné dílo, nejprve to byl Antonín Novák (2013), následoval jej Josef Pleskot (2014). Pak uspěli Adam Gebrian (2015) a Marcela Steinbachová (2016), již jsou sice vzděláním architekti, nicméně oceněni byli za propagaci architektury a osvětovou činnost (Gebrian) či za aktivity pořádané spolkem Kruh, přednášky, workshopy, diskuse, výstavy nebo akce spojené s Dnem architektury (Steinbachová).

Už třikrát po sobě tedy nelze ukázat konkrétní architektonický počin, za který nejlepší architekt či architektka obdrželi svůj titul. Myslím tím barák. Dům, který by českou architekturu někam posouval a který by posílil její identitu, jako tomu bylo třeba v případě budovy Světa techniky ve Vítkovicích od Josefa Pleskota. Není bez zajímavosti, že letos byli nominováni architekti ze studia Projektil, podávající už více než deset let špičkové výkony, ať už jde o ekologické centrum Sluňákov, Národní technickou knihovnu v Praze, nebo školu v Líbeznicích. Jejich stavby nejsou jen na papíře, ale opravdu slouží. A co je hlavní: lidé se v nich cítí dobře. Možná budou oceněni příště − anebo jim dají nějakou cenu umělci: třeba divadelníci nebo hudebníci.