První zmínky o tomto druhu chleba nalezneme už v druhém století před naším letopočtem ve starověkém Římě. Jeho rodným regionem je oblast Ligurie s hlavním městem Janovem. Místní "focaccia alla genovese" je tenká pouze jeden až dva centimetry, upečená na povrchu dozlatova a posypaná rozmarýnem a krystalky soli.

Její velkou výhodou je, že si ji můžete dopřát jak samotnou, tak jako přílohu k salátům či k rybám. Italové ji často jedí namočenou v prvním ranním cappuccinu. Na jihu a jihovýchodě Apeninského poloostrova se nejčastěji dělá takzvaná focaccia barese. Ta se připravuje ve více variantách, z nichž nejzajímavější je ta z plátků brambor. Severozápad země se zase může pochlubit sladkou variantou, známou jako focaccia dolce.

K přípravě těsta je třeba jen pár základních ingrediencí: droždí, špetka cukru a soli, voda a mouka. Do jeho povrchu se před pečením udělají prsty důlky − právě tak vznikne typický vzhled focaccii. "Pro lepší stravitelnost do těsta nepřidáváme žádný olivový olej, pouze jím pomažeme jeho povrch. Je pak křupavé a lehké," říká Petr Dlouhý, šéfkuchař italské restaurace Alforno na Petrském náměstí v Praze.

K přípravě focaccii v tomto podniku používají dvakrát mletou mouku značky Polselli. Pizzu, focacciu a další speciality tu připravuje rodilý Ital Antonio Barba, který recepty ze své domoviny stále zdokonaluje. "Je to opravdu alchymie. Způsob zadělávání těsta mění Antonio i podle ročního období, okolní teplota těsto ovlivňuje," podotýká Petr Dlouhý.

Chléb se peče jen tři minuty a musí se s ním otáčet, aby se v peci, rozpálené i na 400 stupňů Celsia, propekl rovnoměrně. V nabídce mají v Alfornu aktuálně čtyři druhy focaccii: klasickou s rozmarýnem, solí a česnekem, dále s rajčaty a oregánem, s cuketou a sýrem Grana Padano a také s ricottou a sušenými rajčaty.