Něco se stalo. Novinka, která přišla plíživě, dnes už bije do očí − i do uší. V době, kdy ve světě přehlceném zážitky hudba bojuje o každý úspěch, nastoupil nový formát a desetitisíce posluchačů za něj ochotně utrácejí.

Řeč je o koncertech filmové hudby: reminiscencích na slavná soundtracková témata s velkým orchestrem, velkými emocemi a skladateli, kteří se stali novými hvězdami.

Řeknu vám, kdy jsem poprvé uviděl masový potenciál filmové hudby v živém provedení. Před dvanácti lety jsem ho zažil na předávání evropských filmových cen v Berlíně. Živý orchestr hrál hudbu z veleúspěšných snímků jako Život je krásný, Billy Elliot nebo Tři barvy: Modrá. Na plátně se zjevovaly momentky z oněch filmů − a já náhle pochopil, z jakého důvodu se to celé děje: aby dojetí emocionálně převálcovalo všechny ty producenty a finančníky v sále. Aby na ně dolehlo přesvědčení, že kinematografie je velká a krásná a že to nejlepší, co se dá udělat, je nadále ji podporovat.

Od té doby se stalo něco, co nesvedou ani nejlepší propagační týmy: lidé koncertům filmové hudby uvěřili.

Dostali možnost naživo potkat legendárního Ennia Morriconeho, skladatel Danny Elfman se představil přímo v duu se "svým režisérem" Timem Burtonem, hrála se u nás hudba Howarda Shorea (nejpopulárnější je ta k trilogii Pán prstenů, nejzajímavější k psychothrillerům Davida Cronenberga), a dokonce i Joea Hisaišiho − tedy témata z japonských animovaných filmů studia Ghibli, které se u nás těší značné pozornosti.

Vrcholí tenhle trend letos? Jeho obliba rozhodně stoupá, což lze podepřít řadou faktů. Michal Dvořák, člen kapely Lucie, na fenomén vsadil a v Poděbradech nedávno uvedl první ročník festivalu Soundtrack. I americký časopis Rolling Stone informuje o koncertním filmu a albu Live in Prague, které v listopadu vydá oscarový Hans Zimmer (například Rain Man, Počátek, Interstellar).

A tak zásadní síň, jakou je pražské Rudolfinum, si pronajímají soukromé orchestry, aby nabídly večer s hudbou ze sci-fi: to už je poněkud pouťové zákoutí našeho fenoménu.

Má to tolik podob: Amadeus naživo vtělovaný do Formanova mistrovského opusu, diskuse s Craigem Armstrongem, stylová frajerskost velkého Johna Barryho, který si před pár lety zadirigoval svá témata ze starých bondovek na výzvu rockera Jarvise Cockera. Koncerty filmové muziky se zkrátka staly novou masovou zábavou.

Čím to? Filmové hudbě se podařilo takzvaně zaujmout místo v srdcích lidí. Což lze mnohdy vyjádřit i prozaičtěji: zaujala místo v našem podvědomí, vlezla nám do mysli a paměti.

Nestojí sama, přichází spolu s příběhy, které nás dojímají, straší, cloumají s našimi emocemi, obdivujeme jejich fantazii, ztotožňujeme se s jejich hrdiny, toužíme po něčem z jejich hvězd a tulíme se při nich v kině i doma před monitorem.

Filmová hudba vstupuje do našeho vědomí jako kontraband, jako součást propletené vánočky významů, a už tak mnohdy zůstane. Skladatelé současné vážné hudby dokázali hodně, ale tohle ne: nejširší publikum jim nevyprodává sportovní haly, aby tam nadšeně křičelo a hvízdalo na prsty. Filmová hudba nás k tomu úspěšně svedla.

Je třeba připomenout, že v Česku svět filmové hudby oplývá řadou specialit. Postupem let jsme se rozkoukali a zjistili, že tvorba Zdeňka Lišky nebo Luboše Fišera, kterou jsme dřív pokládali za tak nějak samozřejmě dobrou, má světové kvality a jedinečnost. Zároveň zůstává vzácná: nebylo zvykem u nás vydávat soundtracky na gramodeskách, i ten oscarový Obchod na korze vyšel jedině na jakémsi obskurním americkém elpíčku a je z něj rarita pro dražby na eBayi.

Liškův Spalovač mrtvol a Malá mořská víla, stejně jako Fišerova hudba pro Valerii a týden divů, našli svého vydavatele ve Velké Británii, producenta Andyho Votela a jeho label Finders Keepers. Jinak vydavatelé bůhvíproč s prací na české filmové hudební historii otálejí.

Neotálí však přítomnost: tradice kvalitního − a pro Západ levného − natáčení filmové hudby se u nás udržela, proto v pražské ulici Ve Smečkách můžeme občas potkat Davida Lynche a jeho skladatele Angela Badalamentiho nebo čilého devětaosmdesátníka Morriconeho.

Zdejší studio Fisyo představuje křižovatku světových zakázek. Jistě i proto, jak tvůrčí je místní osazenstvo: když David Lynch, věren svému věčnému hledání, chtěl jednou zvuk "jako ze sklepa", někdo ze studia skočil vedle do vinárny a mikrofon uložil do nitra vypůjčeného demižonu. Autor Twin Peaks byl spokojený jako po dvojitém třešňovém koláči.

Samozřejmě − vedle vší orchestrální filmové hudby existují písničky spjaté s filmy a naopak. Kolem nich se pne řada dobrých příběhů, někdy i krutých.

Když v šedesátých letech producenti přišli na to, že film potřebuje "hit" a že by filmová hudba měla obsahovat vždy aspoň jeden popsong, někteří starší zkušení skladatelé to pokládali za ponižující.

"Hitchi," hřímal autor schopný skvělých zvukových odstínů Bernard Herrmann, "nenecháš přece ze svých filmů dělat jukebox!" Ale jeho dlouholetý spolupracovník Alfred Hitchcock trendu uvěřil: a tak se rozpadla dvojice odpovědná třeba za jedinečné "bodající smyčce" při scéně vraždy ve sprše v klasickém hororu Psycho. Ten mimochodem patří k titulům, jež byly v Praze nedávno uvedeny s živým orchestrálním provedením.

V devadesátých letech minulého století přišel průlom. Ukázalo se, že filmy se mohou stát přímo svůdným kontejnerem písní. Vlajkovými alby toho trendu, kterých se prodaly miliony, byly soundtracky Pulp Fiction a Trainspottingu, u nás je − i úspěšností, byť v lokálních číslech − následovali Samotáři.

Tuto generační kompilaci sestavil Jan P. Muchow a také do ní přispěl, viz jeden z jeho nejslavnějších songů Lucky Boy.

Také k němu se Muchow letos vrátil, když se rozhodl natočit některé své písně pro filmy na album Antagonista. Živě je předvedl na poděbradském festivalu Soundtrack, čímž zase o něco posílil trend filmové hudby jako koncertního zážitku pro široké publikum.

Jako posluchač mohu jen lehce nespokojeně zabrblat: Muchow má na kontě dost a dost hudby i nepísňové, která by si také zasloužila docenění v podobě publikace. Oblíbil jsem si nervnost a vnitřní smutek několika hlavních témat z Kriminálky Anděl: vyjadřují pro mě pohled pod povrch, náznak, že za fasádami domů i lidských tváří se odehrávají skryté a složitější věci.

Především ale ta hudba sahá za všechno, co mohou popsat slova přesných významů: to je koneckonců na veškeré muzice to nejbáječnější a nejnenahraditelnější.

Pracujeme-li ve světě hudby, je radno reagovat realisticky. I když byla naše citová výchova spjatá třeba s kazetami nebo kompaktními disky, i když jsme měli rádi určité kluby nebo prodejny, nelze nevidět, že všechno se pružně mění a na staré koně nelze vsázet. Poslední generace posluchačů s nedůvěrou zírá na naši chuť hádat se o nejlepší alba: vždyť dnes je míň času a soustředění na poslech celých desek a sami muzikanti tomu jdou vstříc.

Těm nejmladším vyprávíme o svém dilematu, zda chceme mít hudbu na pevném nosiči, nebo jako empétrojky: mávnou nad tím rukou, samotné vlastnění hudby je pro ně nesamozřejmá věc, stačí přece pustit kohoutek streamovacích služeb. Ušetří se tak peníze, místo v paměti a ještě máte pocit, že si život nezanášíte množstvím majetku.

Kdo si nevšímá nových trendů, vypadne z kola ven: v hudebním byznysu, nikoli v samotné práci umělců, to platí vrchovatě.

"Kdepak vydávat alba," říká mi velký nahrávač zvuků divoké přírody, britský Chris Watson, "v poslední době do mé práce hodně vstoupilo dodávání nahraných vzácných zvuků do filmů, jako byly poslední díly ságy o Harrym Potterovi. A ještě víc pracuji s produkcemi počítačových her: to je jediný byznys, který má dnes větší peníze na vývoj. Dokážou zaplatit čas, během kterého vymýšlíte a realizujete nové věci. Dřív takhle fungovala třeba alba − z jejich prodeje se vám zaplatil čas na práci. Pak se to přestěhovalo k filmům a hrám. Z dlouhodobého hlediska to není nic nezvyklého, centra se přesouvají pořád."

Platí to i pro koncerty filmové hudby. Nakonec jsem si nechal jejich aspekt, kterému důvěřuji nejvíc − jsou to živé události. Televize a monitor počítače promlouvají ke každému zvlášť, v kině sedíme společně, slyšíme svoje reakce, cítíme se navzájem v dobrém i horším.

Hudba, kterou jsme po léta vnímali jako nahrávku na zvukové stopě, najednou úplně ožívá. Sedí před námi několik desítek lidí, buší a troubí do nástrojů a způsobují znovuzrození toho známého zvuku přímo před námi.

Režisér Jean-Luc Godard v dramatickém závěru filmu Passion nechává znít ústřední hudební téma, jenže orchestr se oproti vší logice náhle zjeví na plátně, sedí tu a hraje jako ztělesněné svědomí, postavy se mu musí vyhnout na chodníku. Je to okamžik, kdy si filmař i divák spiklenecky řeknou: Filmová hudba je nesamozřejmá a mocná věc.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE.
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru