Byť takřka celá planeta odsoudila naprosto přemrštěný svistot španělských policejních obušků tuto neděli, je jasné, že by jen málokdo byl ochoten uznat Katalánsko coby nový stát na mapě světa.

Což si ovšem lidé v Barceloně a okolí nejenže nejsou ochotní moc přiznat, nýbrž se snaží sami sebe přesvědčit, že by jim mohla přiskočit na pomoc třeba Evropská unie, když už nikdo jiný.

Je to bláhová představa. Brusel sice hlásí, že by maximálně tak mohl pomoci s "mediací" − vždyť jak jinak se asi má k věci postavit, když centrální vláda v Madridu a regionální v Katalánsku shodně přiznávají, že spolu už vůbec nekomunikují. Jenže mediace, čili zprostředkování, samozřejmě zdaleka ještě neznamená podporu, natož uznání.

Postoj Bruselu či obecně Evropské unie zní, že je nutné zachovat ústavní pořádek. A ten, připomeňme, ve španělském případě nedává žádnému regionu právo na sebeurčení. První bod pomyslného desatera pro úspěšné vyhlášení nezávislého státu tedy Katalánci fatálně nezvládli. Nemají ničí sympatie.

Člověku jich sice mohlo být v neděli při výprasku v ulicích líto, jenže přiznejme si, nikdo tam nepřišel o život. Míra utrpení není taková, abychom si mohli říct, že ústava přestala být posledním slovem a že si samostatnost vykoupili krví jako Kurdové, kosovští Albánci, obyvatelé Východního Timoru či Jižního Súdánu.

A argumentovat v tomto minulostí, tedy útlakem z dob diktátora Franciska Franka před pár desetiletími, je dnes už samozřejmě přitažené za vlasy. Zvlášť když se Kataláncům po ekonomické stránce nyní vede lépe než kdykoliv dříve.

Proč se zkrátka nechtěli takhle osamostatnit hned po Frankově smrti v roce 1975, zhruba podobně jako Slováci po pádu komunismu?

Čili zpět k dnešku. Možná sice na to násilí ještě dojde, zvlášť pokud by madridská vláda využila svých ústavních pravomocí, odvolala katalánskou vládu a vypsala nové regionální volby. Jenže budou Katalánci případně ochotni za samostatnost opravdu umírat?

To je další bod. Zase lze říct, že by se daly na světě najít podobně demokratické a prosperující země, které jsou přitom mnohem šikanovanější než Katalánsko, přesto si tamní politici nejsou jisti společenskou ochotou přinášet pro nezávislost oběti na vlastních životech.

Na mysli vytane Tchaj-wan, třiadvacetimilionový ostrov, který žije pod stálým diplomatickým a ekonomickým tlakem ze strany pevninské Číny. Peking má na Tchaj-wan dokonce namířené rakety. Tamní vláda ale situaci nehrotí vyhlášením nezávislosti. Možná právě proto, že když se lidem daří dobře, nemají zase až tak velkou touhu klást hlavu na špalek.

Když Slovinsko vyhlásilo koncem června 1991 samostatnost, aby se vymanilo z jugoslávské federace rozložené ekonomicky, hlavně ale společensky v důsledku srbského hegemonismu, vypukla v tu ránu válka. Vedla se paradoxně nikoli o sídlo vlády v Lublani, nýbrž o kontrolu hraničních přechodů do Rakouska, Itálie a Maďarska coby symbolů státní svrchovanosti.

Ovšemže má Katalánsko vlastní policejní sbory, jenže má také nějakou vycvičenou domobranu, která bude vědět, jak zastavit kolony španělských obrněných transportérů, jež dozajista hned zamíří na přechody do Pyrenejí a na barcelonské letiště?

Slovinci uspořádali plebiscit o nezávislosti v prosinci 1990 a dali si pak půlroční lhůtu na úsilí o politickou dohodu s Bělehradem, přičemž usilovně zároveň pracovali na vybudování domobrany pro případ, že by se politické řešení nenašlo. Což, dodejme pro úplnost, byl správný odhad. Nenašlo se. Katalánci chtějí − alespoň podle posledních zpráv − nezávislost vyhlásit zbrkle už v pondělí, tedy pouhý týden poté, co si uspořádali referendum, aniž by zkrátka dali šanci nějakému zásadnějšímu vyjednávání.

A nakonec, co peníze? Slovinci začali tisknout vlastní měnu hned po plebiscitu pro případ, že by po chystaném vyhlášení nezávislosti začal v měnovém systému panovat nedostatek hotovosti. Peněz, byť zprvu neoficiálních, byl zkrátka vždy dostatek − oficiálně byl pak slovinský tolar zaveden čtyři měsíce po vyhlášení nezávislosti, v říjnu 1991.

Katalánci žádný záložní plán nemají, nebo se o něm rozhodně neví, a spoléhají se na to, že eur bude prostě tak nějak pořád dost. To ano, bude, ale pouze pokud zůstanou fiskální věci nadále v rukou Madridu, který bude ručit za likviditu katalánských bank. Jenže to pak není tak úplně nezávislost, že?