Sportovní terminologií řečeno, nedělní zápas v podobě hlasování o nezávislosti Katalánska na Španělsku skončil nechutnou remízou, z níž si kvůli doprovodným násilným střetům odnášejí obě strany přesvědčení, že vina, proč se utkání tak zvrtlo, leží na těch druhých. Po bouřích v ulicích už se nediskutuje, zda zákon o referendu v regionálním parlamentu schválila potřebná většina anebo zda devadesát procent hlasů pro oddělení Katalánska od Španělska je při čtyřicetiprocentní účasti katalánských voličů tak působivých. Kolik ze zbylých tří pětin se bálo dát najevo svůj názor, ať už jakýkoli, a pro kolik z nich je téma separatismu málo přitažlivé, se lze jen dohadovat.

Pokud nemá napětí nadále eskalovat, měl by se v Madridu i v Barceloně najít někdo ochotný usednout k jednacímu stolu. Ani na jedné straně to tak nevypadá, protože předseda katalánské regionální vlády Carles Puigdemont se snaží do mrtě využít výhody, kterou mu poskytla zabedněná a krátkozraká politika španělského premiéra Mariana Rajoye ohánějícího se ryze legalistickými argumenty a v posledku sázejícího na použití síly. Důsledkem je jeho nedělní debakl v soutěži o mediální obraz referenda.