Pro ženu, která je ředitelkou Slevomatu už tři roky, je to zkrátka bouřlivé životní období. Když se těsně před devátou ráno scházíme v zasedačce Slevomatu, je usměvavá a plná energie. Ptám se, v kolik vstávala a co už má dnes za sebou. Lehounce se zamračí, ale vážně jen málo, je to spíš takový stín. "Vstávám podle toho, kdy se rozednívá. Takže dneska chvíli před šestou. A mám toho za sebou už docela dost, protože jsem řešila průšvih na našem webu."

Tím "průšvihem" je nabídka zájezdu na Floridu na hlavní stránce Slevomatu. Bavíme se v půlce září, což znamená dvě věci. Že Slevomat má už dva týdny nového majitele, britskou firmu Secret Escapes, který podle neoficiálních informací zaplatil bývalým majitelům kolem půldruhé miliardy korun. Ale to už média probrala. Zároveň však v těchto dnech řádí na Floridě hurikán Irma a je jasné, že pro prodej zájezdů do této destinace to není úplně vhodná doba. Byť je to nabídka až na příští rok.

Ale ze stránek Slevomatu už je pryč, o to se Marie Havlíčková postarala. Ptám se, jestli je nepříjemnou šéfovou. "To si pište," říká mi, už zase spíše s úsměvem. "Takové věci se prostě nesmí stávat. Ale když už se stanou, beru je jako šanci se přiučit a postarat se o to, aby se víckrát nestaly. Takže ve finále jsem docela pozitivně nakopnutá!"

Prý chcete mluvit s každým zaměstnancem ještě dřív, než ho přijmete.

Neplatí to u obchodníků. Těch přijímáme hodně a je tam docela velká fluktuace. S obchodníky se scházím po třech měsících práce, kdy je jasné, jaké mají první výsledky. Ale je pravda, že ostatní budoucí zaměstnance chci v posledním kole přijímacího pohovoru aspoň jednou potkat.

Kolik těch kol je?

Může se to lišit, ale minimálně tři nebo čtyři. V prvních kolech se zohledňuje odborná stránka, v tom posledním je to spíš o tom, jak ten člověk případně osobně zapadne do firmy.

Co je pro vás důležité?

Říkám, že by to měl být člověk, se kterým večer můžu jít na pivo. Obecně je to tak, že tu nechci mít morouse, který chodí v šest večer domů a nechce se socializovat. Pro naši firmu není nic výjimečného, že když máme nějakou výjezdní akci, ještě ve dvě v noci je 80 lidí na parketu. A tancují, třeba i na nějaké hloupé písničky. Hodně záleží na tom, jak si lidé sednou dohromady. Někdy stačí mít jednoho nebo dva "toxické" lidi a atmosféru ve firmě to může úplně zničit.

Jak to na pohovoru poznáte?

Nádherně se to pozná podle toho, jaké ten člověk klade otázky. Když žádné a říká, že si o nás už všechno našel, tak vím, že to nebude moc dobré. Že ho maximálně můžeme zaměstnat na nějakou pozici, kde ho ostatní budou úkolovat. Když klade otázky, je to fajn. A nejlepší je, když třeba rovnou napadá nebo zpochybňuje něco, co děláme. Třeba naši strategii. A říká: "Zajímalo by mě, proč děláte zrovna tohle, protože mi to nedává smysl." To vždycky zpozorním. Samozřejmě otázky kladu i já.

Jaké?

Moje oblíbená otázka je: "Představte si, že Slevomat je kamenný obchod. Na jaké pozici byste se v něm viděli?" V tu chvíli lidé přestanou svou novou práci brát jako něco, co se dělá u počítače, a o své budoucí roli začnou přemýšlet jinak. Nebo má jiná oblíbená otázka: "Co byste dělali, kdyby začala zombie apokalypsa?"

Někdy stačí mít jednoho nebo dva "toxické" lidi a atmosféru ve firmě mohou úplně zničit.

Vážně?

Ano! Když někdo odpoví "To nevím, asi bych začala plašit…", tak to není nic moc. Ale jsou lidé, kteří vám začnou popisovat, jak se vybaví zbraněmi a vydají se se zombíky bojovat. Už jsem tu měla i lidi, kteří odpověděli, že o tom už mnohokrát přemýšleli a že mají připravený plán.

Co byste při zombie apokalypse dělala vy?

Asi bych se chovala čistě pragmaticky. Našla bych si místo, kde jsou zásoby jídla, kde třeba ještě funguje wi-fi nebo tam aspoň mají rádio na baterky. Ale moji odpověď neberte úplně vážně, protože jsem asi dost ovlivněná všemi odpověďmi, které jsem už od lidí slyšela.

Jaká byla nejzajímavější?

Jeden uchazeč o práci říkal, že by se snažil vymyslet nový jazyk, kterým by se se zombíky domluvil.

Přijali jste ho?

Ano, dnes dělá copywritera, což znamená, že píše texty k nabídkám. A dělá to výborně. Je to jeden z copywriterů, jehož práci vždycky poznám. Čtu si na našem webu nabídku a vím, že ji psal on.

Marie Havlíčková (30)

◼ Ředitelka společnosti Slevomat, kterou v roce 2010 založil Tomáš Čupr a do letošního roku ji vlastnily investorské skupiny Miton, Enern a In-Bridge. Novým majitelem se stala britská společnost Secret Escapes, podle neoficiálních informací za ni zaplatila 1,5 miliardy korun.

◼ Marie Havlíčková se narodila v roce 1987 v Praze, má dva sourozence, dětství prožila v Uherském Hradišti. Její otec působil jako ředitel Institutu informatiky Akademie věd ČR, je majitelem poradenské firmy Anima.

◼ "Můj sen je po něm jednou firmu převzít. Udělalo by mu to asi strašně velkou radost." Vystudovala sémiotiku na Univerzitě Karlově, pracovala jako vedoucí obchodů s módou Zara a Pull & Bear, v roce 2012 nastoupila do Slevomatu a po dvou letech na různých manažerských pozicích se v roce 2014 stala ředitelkou. Předpokládá, že bude firmu řídit i pod novým majitelem.

◼ "Řekla jsem jim, že dokud na ulici nepotkám osm lidí z deseti, kteří mi řeknou, že se chodí na Slevomat inspirovat, tak z firmy neodejdu," podotýká s nadsázkou. V září 2017 se provdala, její manžel pracuje v konzultační firmě.

V životopisu máte, že jste vystudovala sémiotiku. To je nauka o znacích, ale především dost abstraktní a intelektuální vědní disciplína. Upřímně řečeno mi to k vám nesedí. Jak jste se k sémiotice dostala?

Já jsem typ "dvojkař". Vždycky jsem byla. Na gymnáziu jsem měla dvojky ze všeho. Což znamená, že jsem nevěděla, co se sebou. Všechno mi docela šlo nebo jsem v tom byla průměrná, ale v ničem jsem nevynikala. Netušila jsem, co chci v životě dělat. Takže jsem po gymnáziu hledala podobně univerzální vysokou školu. Což v té době byla Fakulta humanitních studií na Karlově univerzitě. Studovala se tam ekonomie, psychologie, sociologie i historie. A zase jsem měla ze všeho dvojky. Takže když jsem po bakalářském studiu přemýšlela, v jakém oboru pokračovat, hledala jsem pokud možno něco praktického. A zdálo se mi, že by to mohla být sémiotika.

A byla?

Vůbec! Oni tvrdili, že se absolventi uplatní třeba v médiích nebo reklamě. Ale realita byla taková, že se sémiotika v Česku učí spíš jako postmoderní filozofie. Je to čistě teorie.

Dá se z toho něco použít v byznysu?

To určitě ne. Můžu si pamatovat definice, třeba že "znak se skládá z označujícího a označovaného"… Ale copak se to dá nějak využít? Ale nelituji toho. Na půl roku jsem se dostala do zahraničí, studovala jsem v Greenwichi. A vysoká škola pro mě znamenala to, že jsem se naučila disciplíně a komunikaci, vyzkoušela jsem si práci v týmu. Ale praktického jsem si neodnesla nic.

Myslel jsem, že jste byla takové to podnikavé dítě, které odmalička vědělo, že bude podnikat.

To ani ne. Ale bavilo mě prodávat. Hrála jsem si na prodavačku. Například když táta přišel domů a chtěl se koukat na televizi, musel si ode mě koupit televizní program. A když jsem byla starší, prodávala jsem věci na Aukru. V rodině se traduje, jak se mi tam podařilo prodat rezavé dráty, které jsem našla na chatě. Nabídla jsem je jako originální materiál na výrobu vánočních ozdob.

Ale sen být prodavačkou se vám po škole splnil.

Už na škole. Když jsem byla v Anglii, po večerech jsem pracovala v obchodě. A pak v Praze jsem nastoupila na částečný pracovní úvazek do Zary v obchodním centru na Smíchově. Po třech měsících, kdy jsem tam dělala něco jako asistentku, mi nabídli, jestli tu prodejnu nechci vést. A když jsem už psala diplomovou práci, přihlásila jsem se na pozici šéfky obchodu v nákupním centru Arkády.

Jaký to byl obchod?

Opět obchod s módou, Pull & Bear, který patří pod stejnou společnost jako Zara. Tehdy jsem si myslela, že móda je moje budoucnost. Ale brzy jsem přišla na to, že není.

V rodině se traduje, jak se mi na Aukru podařilo prodat rezavé dráty. Nabídla jsem je jako originální materiál na výrobu vánočních ozdob.

V čem byla chyba?

Módě se věnují lidé, kteří k byznysu přistupují hodně pocitově a intuitivně. Chyběla mi tam pragmatická, racionální složka. Ovšem nejvíc mi vadilo, že jsem sice měla odpovědnost za prodejnu, ale už ne možnost si to dělat po svém. Vymyslela jsem koncept, jak by to mohlo fungovat a jak zvýšit tržby, protože na ně jsme měli nastavené cíle, ale realizovat jsem ho nemohla. Přijel člověk ze Španělska a nadiktoval mi, jak to mám udělat. Odpověděla jsem, že to nebude fungovat, protože český zákazník je jiný než španělský. A on odpověděl, ať to neřeším. No a když přijel manažer rovnou s fotkami španělských obchodů, že to mám jen okopírovat, dala jsem výpověď. Okamžitou.

A šla jste do Slevomatu?

To byla náhoda. Zase jsem byla v situaci, kdy jsem nevěděla, co chci vlastně dělat. A když jsem se začala rozhlížet, byly mi jasné dvě věci. Že to nebude móda. A že by bylo fajn, aby to byla česká firma, kde do toho nebudou mluvit zahraniční vlastníci. Náhodou jsem narazila na inzerát Slevomatu. Což se mi líbilo, protože v roce 2012 to byla dva roky stará firma. Rychle rostoucí a dynamická. Tak jsem se přihlásila. Legrační bylo, že když jsem později do Slevomatu nastoupila, dali mi po čase na starost módu.

jarvis_59ccc944498e27ac6c24b651.jpeg
Foto: David Turecký

Na jakou pozici jste se hlásila?

Na obchodníka. Ne že by mě to přímo vzalo, ale říkala jsem si, že je důležité se tam dostat a pak že uvidím.

Což se povedlo.

Ne úplně. Na tu pozici mě odmítli. Obchodníkům se při přijímacím pohovoru dávají vyřešit modelové situace. Například vy jste majitel pizzerie a já…

… vy mě musíte přemluvit, abych s vámi dělal byznys.

Právě že ne tak docela. Měla bych vám říct, jak vám jako Slevomat můžeme pomoct. Já to při pohovoru pojala tak, že jsem imaginárnímu majiteli pizzerie začala tvrdit, že když s námi spolupracovat nebude, že to může rovnou zavřít. Což správně vyhodnotili tak, že se na obchodníka nehodím. Ale po nějakém čase mi volali, že pro mě mají něco jiného. A já nastoupila na pozici manažera, který schvaluje nabídky, které se pak objevují na webu. Nabídky musí být zajímavé pro zákazníky i partnery a samozřejmě to musí fungovat i pro Slevomat. Je to role, kde se spojuje byznys i kreativita. Těžko se na ni hledají lidé, ale já se v tom našla.

V té době Slevomat řídil jeho zakladatel Tomáš Čupr?

On mě v podstatě přijímal. Ale společně jsme byli ve Slevomatu jen několik měsíců. Já nastoupila v dubnu 2012 a on už v říjnu odcházel založit Dámejídlo.cz.

Jaké jste měli vztahy? On je dost polarizující typ člověka. Buď ho ostatní milují, nebo nesnáší.

Mně je hrozně sympatický jeho tah na branku. Miluji lidi, kteří vědí, co chtějí, a snaží se to urvat jako on. Já jsem ale jiná. Způsob, jakým firmu vedl on a jakým ji vedu já, je diametrálně odlišný. Asi je pravda, že se mnou by se Slevomat ve svých počátcích nedostal tam, kde dnes je. Tomáš Čupr firmu neuvěřitelně nakopl. Dělá to tak se všemi firmami, které založí. Na začátku je to potřeba. V určité fázi pak ale hrozí, že firmu může její vlastní růst zabít. Moje role byla překlopit ji z růstového do ziskového režimu. Přestat tolik tlačit a začít rozvíjet to, co přináší peníze. Potvrzuje mi to tezi, že je jen málo zcela univerzálních manažerů. A pro člověka je důležité si uvědomit, pro jakou fázi v životě firmy se nejvíc hodí.

Pro vás rozjíždění nových firem není?

Ani náhodou. Nejsem manažer, který je ochotný jít do moc velkého rizika. Ale možná je to i tím, že já nebyla zakladatelka, ale "jen" CEO, a spravovala jsem peníze akcionářů. V takovém případě je člověk automaticky mnohem konzervativnější a opatrnější. Kdybych rozjížděla vlastní firmu, možná by to bylo jiné.

Jak jste vycházela s akcionáři? Kdo byli vaši šéfové?

Tomáš Matějček z Mitonu a Pavel Mucha z Enernu. Spolupráce s nimi byla boží. Ti dva jsou mé superstars. Jestli mě někdo v práci hodně posunul a naučil, tak to byli ti dva. Obdivovala jsem u nich, že v byznysu kombinují zdravý rozum a jednoduchost. Když o něčem mluví, není tam korporátní vata a diplomacie. Je to styl, kdy stačí říct jednu větu a vy víte, na čem jste.

Když jste se stala ředitelkou, bylo už jasné, že se firma bude prodávat?

Že takový plán je, bylo jasné. Ale konkrétně se to neřešilo a nebylo to pro mě důležité.

Investoři v Mitonu s oblibou říkají, že mají investice "na mléko", tedy dlouhodobé, a pak "na maso". Co byl Slevomat, když jste ho začala řídit?

Právě že se ukázalo, že může být "na mléko" i "na maso". Pro mě byl nejtěžší úkol, aby firma zůstala růstová, ale zároveň měla zisk. A to od roku 2013 v podstatě platilo. Byla tam těžká rozhodnutí, kdy jsme třeba zavírali naši logistiku a přestali prodávat naše zboží. Což tvořilo podstatnou část našeho byznysu. Byli jsme jednička na trhu s módou, větší než Zoot nebo Mall. Ale mně bylo jasné, že to dlouhodobě nedává smysl. Mít ve firmě tři byznysy! Takže jsme tu jednu "nohu" uřízli. Možná kdybych měla víc zkušeností, řeknu, že se to nedá zvládnout, a jdu od toho. Ale takhle jsem byla přesvědčená, že to dáme… A nakonec jsme to dali. Prostě to zafungovalo. Určitě v tom bylo i hodně intuice a štěstí. Jsem pyšná, že to dopadlo dobře.

jarvis_59ccc944498e27ac6c24b655.jpeg
Foto: David Turecký

Slevomat začínal jako česká kopie firmy Groupon. Tedy starý byznys se slevovými kupony, přetransformovaný do éry webu. Co je Slevomat dnes?

Zajímavé je, že neexistuje žádný zahraniční vzor. Posunuli jsme se do pozice, kterou nikdo jiný velký na světě nemá. Proto pro nás bylo asi i těžké popisovat Slevomat zahraničním zájemcům. Nemohli jsme říct: "Víte, Slevomat je něco jako v Americe firma XY." To přirovnání "český Groupon" už dávno neplatí. Existují weby, kam lidé chodí pro informace a pro inspiraci jako TripAdvisor, a existují firmy, které prodávají zážitky. Slevomat dělá obojí.

Nový majitel, kterým je britská společnost Secret Escapes, to akceptuje?

Jsme v tom zcela sladění. Oni jsou nadšení z toho, že se k nám lidé chodí inspirovat, protože to je jejich mantra. Tvrdí, že prodávají zájezdy lidem, kteří ještě nevědí, že někam chtějí cestovat. Kteří to zjistí až na jejich webu. My to máme podobně. Lišíme se v tom, že oni nabízejí jen cestování, ale my jakékoliv zážitky. Výhoda je v tom, že u nás zákazníci nenakupují jen jednou nebo dvakrát ročně dovolenou, ale mohou nakupovat celý rok.

V jednom rozhovoru jste říkala, že když jste se do Slevomatu hlásila, nic jste v něm do té doby nekoupila. Už jste to napravila?

Nakupuji stále. A ne proto, že bych měla nějaké zaměstnanecké kredity, které musím utratit. Mě to neskutečně baví. A že si sama na Slevomatu vyberu a nakoupím, je pro mě zároveň známkou toho, že to funguje. Pro mě osobně bylo klíčové si uvědomit, že firma nerovná se nástroj na generování peněz pro investory, ale že je to služba, která na jedné straně pomáhá rozvíjet byznys našim partnerům a na druhé straně přináší zajímavé produkty zákazníkům. Pomáhá třeba rodinám s dětmi vyřešit, co budou dělat o víkendu. Že je nemusí nechat dva dny sedět u tabletů, ale že mohou vyrazit třeba někam na farmu nebo si zahrát únikovou hru.

Děláme náš rozhovor pár dní před vaší svatbou. Rozumím empatii k rodinám s dětmi správně tak, že už se pomalu připravujete na další životní roli?

Samozřejmě že je to pro mě téma. Když jsem do Slevomatu před pěti lety nastoupila, byl průměrný věk ve firmě 26 let. Teď je kolem 30. Lidé stárnou s firmou a zrovna teď prožíváme docela velký babyboom. Je to problém, protože hodně lidí máme na mateřské, ale patří to k tomu, jak se Slevomat mění v čase.

A co vy? Budete ten typ manažerky, která se do práce vrátí i s dítětem pár týdnů po porodu?

Přesně to jsem říkala v roce 2013 akcionářům. Že budu manažerka, která bude mít dítě v kanceláři v nějakém boxu a vždycky ho vytáhne, když bude potřeba ho nakojit. Teď cítím, že by to bylo úplně špatně. Jsem konzervativní, a když něco dělám, chci to dělat naplno. Chci být i matka na plný úvazek. Věřím, že to půjde nějak vymyslet.

Berete si muže po desetiletém vztahu. Promiňte hloupou otázku, ale proč pár po tak dlouhé době uzavírá manželství?

Můj partner je skvělý člověk, který mě neuvěřitelně podporuje. Těch pět let ve Slevomatu bylo neuvěřitelně bouřlivých, často jsem nebyla doma a skoro neustále pracovala. On je konzultant ve firmě z "velké čtyřky", takže taky hodně pracuje. Možná proto máme tak harmonický vztah. A já jsem si ho chtěla vzít prostě proto, že je pro mě čest nosit jeho jméno a být jeho ženou. Možná to zní pateticky, ale já se na to hrozně těším.

Začali jsme náš rozhovor otázkami u přijímacích pohovorů. Jednou takovou oblíbenou je "Kde se vidíte za pět let?". Tu je asi bezpředmětné vám klást.

Zcela bezpředmětné. Kdybyste se mě ptal před pěti lety, nic z toho, co se stalo, by mě nenapadlo ani ve snu. A zrovna tak ani teď netuším, co bude za pět let. Možná budu někde v zahraničí rozjíždět svou firmu. Možná už budu mít pět dětí. Nevím.