Pokaždé když přijede na nové místo, kde mají hodiny, jež potřebují opravit, a zastaví na návsi, starosta, který ji vítá, nenápadně kouká někam přes její rameno. "A kdy dorazí ten opravář?" nevydrží to po úvodních zdvořilostech, protože čeká urostlého chlapa, ne drobnou ženu. "Tak to se zasměju a říkám, máte ho před sebou, a vychutnám si tu chvilku překvapení. Pravda je, že rozpaky opadnou nahoře na věži, když si prohlédnu hodiny a vysvětlím, co s nimi je a co s nimi budeme dělat. To každý chlap pochopí, že tomu, co dělám, rozumím. Pravda, horší je to s památkáři a architekty, kteří něco navrhnou a já jim řeknu: hezké, ale nebude to fungovat. No ale nám se to designově líbí, hádají se. Tak to je těžký střet s chlapským světem a horší pořízení," popisuje Mariana Nesnídalová.

Že své práci rozumí, o tom není pochyb. Chodí po firmě a ukazuje na hodiny: "Tyto jsou krásné, i když ten zákazník, který si je koupil, musel být chudý. Všechna tato ozubená kola se totiž dělala z bronzu, ale on si nechal udělat jen dvě, ostatní jsou mosazné. Platilo totiž, čím víc peněz, tím víc bronzu. Takže to byl jen nějaký statkář. Tyto zase byly ukradeny a vráceny, tamhlety jediné už dlouho nejdou, čekají na opravu, jenže na ty vlastní věci člověk nikdy nemá čas, vždycky dostanou přednost hodiny zákazníků," vypráví. Každé zdejší hodiny mají svůj výjimečný příběh a historie rodiny, která dělá totéž už po šest generací, je také výjimečný.