Pokaždé když přijede na nové místo, kde mají hodiny, jež potřebují opravit, a zastaví na návsi, starosta, který ji vítá, nenápadně kouká někam přes její rameno. "A kdy dorazí ten opravář?" nevydrží to po úvodních zdvořilostech, protože čeká urostlého chlapa, ne drobnou ženu. "Tak to se zasměju a říkám, máte ho před sebou, a vychutnám si tu chvilku překvapení. Pravda je, že rozpaky opadnou nahoře na věži, když si prohlédnu hodiny a vysvětlím, co s nimi je a co s nimi budeme dělat. To každý chlap pochopí, že tomu, co dělám, rozumím. Pravda, horší je to s památkáři a architekty, kteří něco navrhnou a já jim řeknu: hezké, ale nebude to fungovat. No ale nám se to designově líbí, hádají se. Tak to je těžký střet s chlapským světem a horší pořízení," popisuje Mariana Nesnídalová.

Že své práci rozumí, o tom není pochyb. Chodí po firmě a ukazuje na hodiny: "Tyto jsou krásné, i když ten zákazník, který si je koupil, musel být chudý. Všechna tato ozubená kola se totiž dělala z bronzu, ale on si nechal udělat jen dvě, ostatní jsou mosazné. Platilo totiž, čím víc peněz, tím víc bronzu. Takže to byl jen nějaký statkář. Tyto zase byly ukradeny a vráceny, tamhlety jediné už dlouho nejdou, čekají na opravu, jenže na ty vlastní věci člověk nikdy nemá čas, vždycky dostanou přednost hodiny zákazníků," vypráví. Každé zdejší hodiny mají svůj výjimečný příběh a historie rodiny, která dělá totéž už po šest generací, je také výjimečný.

HN: Jaké to je, dělat v oboru, kde je převaha mužů?

Tak třeba si nosím i těžké věci sama a mužům je také pomáhám tahat. Mně by to totiž nedalo. Já jsem taková ta motorová myš, která pořád potřebuje nějakou akci.

Hainz

Firmu Hainz v roce 1836 založil pradědeček jejího dědečka Ludvík Hainz.

Jako městský radní se v 60. letech 19. století zasadil o záchranu porouchaného orloje, který město chtělo prodat. Podílel se na jeho rekonstrukci a prosadil si, aby o něj mohl dál pečovat. V Praze servisují dalších 60 věžních hodin a další desítky ve zbytku republiky.

Jeho firma vyráběla i časoměrné přístroje do lokomotiv, píchačky a veškeré stolní, nástěnné, věžní i kapesní hodiny. Od roku 1880 se specializují jen na orloje a věžní hodiny, aby nekonkurovali švýcarským mis­trům.

Na konci druhé světové války, kdy Staroměstskou radnici zasáhl granát, bylo nutné orloj zachraňovat znovu.

V roce 1948 podnik znárodnili a děda Mariany Nesnídalové skončil ve vězení. Poté, co byl propuštěn, se denně až do své smrti podílel na chodu firmy.

HN: Kolik máte vlastně mužů ve firmě?

Pět a se mnou nás je šest zaměstnanců. Taky občas opravuju, když je třeba. Nebo spíš jim dělám pomocníka. Baví mě třeba práce na soustruhu.

HN: Kdy jste se to naučila?

Od dědy. Už jako dítěti se mi líbilo, jak opravoval hodiny. Dostudovala jsem vysokou školu v roce 1992, takže je pochopitelné, že když jsem na ni nastupovala, nikdo netušil, co bude za pár let a že se budou znárodněné podniky vracet lidem. Nám firmu vrátili v roce 1993, tak jsem si k tomu doplnila ekonomku, abych byla užitečná a mohla podniku počítat daně. Teprve před dvěma lety jsem si udělala učňák v Jihlavě, na jediné hodinářské škole u nás. Ale ten už spíš sama pro sebe. Jako ješitná ženská, která pracuje v chlapském světě, potřebuju té práci rozumět. Chci přijít na tu věž a vědět, co je třeba opravit. Pak to zkalkuluji a navrhnu chlapům, co udělat. Možná je to úchylné, ale dělá mi dobře, že to umím. Teď máme domluvené nějaké stáže v muzeu, abychom se zase něco naučili a nezakrněli.

HN: A děda se vyučil řemeslu kde?

Ve Švýcarsku. Tam taky dodnes hodinářské školy jsou a další až v Rusku. Ta u nás je výjimka, ale zase: je jen na hodiny a hodinky, rozhodně ne na mechanické věžní hodiny.

HN: Odkdy vy sama vedete firmu?

Je to sedm let. Předtím ji vedl strýc Ludvík Hainz a ještě před ním máma, která firmu v roce 1993 znovu rozjela. Oba ale už jsou v důchodu, mámě je 73 let a Ludvíkovi 70, takže už se dá těžko čekat, že v tomto věku budou běhat někde po věži. To si neumím představit ani sama u sebe.

HN: Baví vás to pořád jako na začátku?

No, moc. Mám uspokojení z toho, že když přijdu na věž a vidím tam staré hainzovské hodiny, tak se v duchu zaraduju a říkám si: jo, jsme dobrý. Vůbec mi přitom nevadí, že je zima, fučí a že šlapu v mnoha centimetrech nánosu holubího trusu, prodírám se pavučinami a vracím se špinavá. Neopravujeme ale jen naše hodiny. Opravíme jakékoliv mechanické. U elektronických je to složitější, protože ty mají obvykle vnitřky plastové a hodně elektroniky, tedy nic, co by se dalo na dílně seštelovat. Teď jsme třeba řešili věžní hodiny ve Špindlerově Mlýně. Mají tam tři číselníky s elektronikou a každý jim ukazuje jiný čas. Tak co si o tom myslet? Zlaté staré mechaniky. Ty mají jeden čas, který řídí všechny hodiny. Takže když se pokazí, všechny hodiny na věži aspoň ukazují stejně špatně. Nakonec to dopadlo tak, že jsme na věž vrátili starý mechanický stroj, který léta nešel. Vyjde je to levněji, než aby se co chvíli opravovaly tři elektronické strojky, kde se každý okamžik něco pokazí.

HN: Máte u nás vůbec nějakou konkurenci?

Je tady třeba firma Elektročas. Ale jak říkám, nikdo už nedělá ty kovové mechanické stroje jako my, všechno je to elektronika.

Mariana Nesnídalová

V 90. letech začínala ve firmě svých předků jako účetní, a to přesto, že se původně chtěla věnovat květinám a zahradní architektuře.

Podnik po znárodnění v roce 1948 vrátili rodině v roce 1993, kdy ho znovu postavila na nohy její matka. Sedm let ho vede sama a k tomu si udělala hodinářský učňák na jediné škole tohoto druhu u nás.

Firma má celkem šest zaměstnanců a obrat pět milionů korun. Renovuje především věžní hodiny, ale i veškeré staré mechanické hodinové stroje. Také vyrábí nové touto několik set let starou metodou. Mají výsadní právo na servis a opravy pražského staroměstského orloje, který právě nyní prochází největší rekonstrukcí za posledních 30 let.

Je vdaná, má dva syny, mladší studuje fotografickou školu a jeho fotky zdobí matčinu kancelář. Starší je na medicíně.

Sama relaxuje cvičením psů vlastních i cizích nebo procházkami v lese. A také sbírá hodiny.

HN: Tušíte, kolik hodin máte po světě?

Bohužel, ty záznamy se sice kdysi vedly pečlivě, ale nedochovaly se. Já to ale často poznám už na dálku. Přijedu někam do zahraničí, vystoupím na návsi a vidím na věžních hodinách, že jejich ručičky mají speciální tvar, který se dělal jen u nás ve firmě. Říká se tomu hainzovská lilie. Tak tam nadšeně běžím a říkám: "Jééé, vy tu máte naše hainzovky!" A oni na to: "No to my ani nevíme." Nepoznají to. Bohužel, dokumenty asi už nikdy dohromady nedáme, pro nás nejde někam zavolat a ptát se: "Dobrý den, jaké máte hodiny na věži kostela?" To vás každý pošle do háje. Bude si myslet, že je chcete ukrást. Je to stejné, jako bych vám zavolala domů a ptala se na značku pračky. Možnosti pátrání máme prostě omezené.

HN: Kde se v dnešní době berou lidé, kteří se věnují tak starobylému mechanickému řemeslu?

Náš nejmladší zaměstnanec je také vyučený hodinář. Jednoho dne loni o prázdninách zavolal, že by u nás moc chtěl pracovat. Vyprávěl, že už před naším domem stál před deseti lety, ale tehdy ještě neměl odvahu zazvonit. Tak jsem řekla: pojďme to zkusit. Vzala jsem ho na týden na zkoušku, abychom si ho oťukali a od loňského listopadu u nás už pracuje nastálo.

HN: Ozývá se vám takto hodně lidí?

Ne. To totiž není práce v teplé kanceláři. To je práce na věži, kde je zima, fouká tam, je tam bordel. Je to tvrdá práce. A já potřebuji, aby uměl svařovat, uměl na soustruhu, znal tu běžnou práci, ale aby mu to taky myslelo. Protože se musí umět chovat k zákazníkům. A taky to není práce od do, jak si řada mladých lidí dnes přeje. Teď mi přijeli chlapi z opravy v půl šesté večer. To tak prostě je. Když je práce, musí být udělaná včas a perfektně. A jasně, jindy to lidem vykompenzuji tak, že jim v pátek v poledne řeknu: "Je to dobrý, už běžte domů." Oni i přesto rádi pracují. Mám na dílně třeba dva důchodce. Jednomu je sedmdesát, druhému osmašedesát. Dávno by se na to mohli vykašlat, ale oni říkají: "Když já bych rád chodil, šéfová." A já zároveň vím, že oni svou práci opravdu umí, takže zůstanou.

HN: Je něco, co se vám nepovedlo opravit?

Není. Ale přiznávám, že nejtěžší je zjišťovat vady ne u hodin, které nejdou, ale u těch, které jdou, ovšem špatně. Na mechaniku nenapojíte elektroniku, která vám vyplivne, co je špatně. Nad tím musíte dlouho koumat. Teď jsme třeba u Chomutova dodávali nové věžní hodiny. Dovezli jsme je tam loni a příjemci najednou letos volají, že jdou špatně. Trvalo to, ale nakonec jsme objevili, že napršelo do dvouručkového strojku, tam to zrezlo a zablokovalo celý stroj. Je to prostě vždycky dobrodružství, nikdy nevíte, do čeho jdete. Druhá věc je, že pokud jde o krásné hodiny z 16. století, tak do nich, myslím si, nemáme právo zasahovat. To by byla neúcta k dílu snažit se je zprovoznit a dodat tam něco nového. Myslím si, že takové hodiny mají už jen zdobit nebo být obdivovány v muzeu i jako nefunkční. Nehledě na to, že všechny tyto staré hodiny potřebují dennodenní údržbu a na ni má málokdo doma či na úřadech čas.

HN: Vyrábíte i nové hodiny?

Ano, neživíme se jen opravami. Vždycky držíme alespoň jedny dvoje hodiny na skladu, protože když si je zákazník objedná, obvykle nechce čekat čtyři měsíce, než se vyrobí.

HN: Je hodně investic, které musíte do podniku dát? Stroje dole v dílně jsou krásné, ale určitě pamatují vašeho dědečka. Prý chodil do firmy ještě v 92 letech.

To je pravda. Pro něj to po navrácení firmy byla satisfakce. A stroje, které kdysi kupoval, pořád fungují. Pravda, loni jsem dala padesát tisíc do nové vrtačky, byla potřeba. Příští rok se chystám koupit malý soustruh, ale to už je čtvrt milionu. Takže ano, je to nákladné. Ale nestěžuji si. Mě ta práce baví. A že nemám na Maserati, mě fakt netrápí. Na dovolenou taky nepotřebuji jet na ostrov Bora Bora, ale raději do Krkonoš.

HN: Jak dlouho sídlíte tady v Holešovicích? Původně měla firma Hainz sídlo kousek od orloje, že?

Tady jsme od roku 1926. V dílně v Dlouhé ulici a na Staroměstském náměstí se rodily všechny naše věžní a uliční hodiny. Třeba tyto jsou jedny z prvních, ty vznikly v roce 1897. Mají za sebou zajímavý příběh. Někdo je jejich majitelům ukradl ze statku. Volala mi policie, ať jim je ocením kvůli škodě. Pak volali znovu, že se našly, a poté se ozvala majitelka sama a říká: Než je znovu ukradnou, nechcete si je koupit? No hned jsem tam samozřejmě jela, abych je měla. Jsou plně funkční a krásné, vozíme je s sebou na prezentace.

HN: To si běžně vykupujete zpět firemní hodiny?

Ano, na co mi stačí soukromé peníze. Mám třeba síť starožitníků, takových staroušků, kteří hned volají, když se objeví hainzovky. Nemám na aukci za sto tisíc, ale na budík za dva tisíce ano. I když mi máma vyčítá, že jsou to mrtvé peníze. Jenže krásně uložené, co říkáte?

HN: Je hodně nákladné opravovat staré hodiny?

Nové věžní přijdou i na dvě stě tisíc. A to nemluvím o číselníku. Nejdražší jsme asi dělali na zámku v Chrasti, kde byly číselníky na mědi, veliké a hodně zlacené. Zlatí se pravým plátkovým zlatem, žádná barva. Kdybyste si chtěla pořídit stojací pár desítek let starých hainzovek, tak vás přijde na sto tisíc.

HN: Jak to, že tak dlouho vlastníte a řídíte firmu jako rodina, i když se znárodňovací přestávkou?

Málokdo ví, že jsme příbuzensky propojeni se známou kosmetickou firmou Astrid, která má také více než stoletou tradici. Jenže jejich předkovi se někdy za druhé světové války povedlo firmu prohrát v kartách, špatnými sázkami na koně a probendit ji s děvčaty, takže rodinné dědictví už nepatří rodině. To nám se povedlo firmu neprojuchat, ale udržet. A za to jsem vděčná. Jak říkal můj děda Hainz: Vždycky jedna generace buduje, druhá zvelebí, třetí udržuje a čtvrtá to probendí. Tak my jsme asi byli mnohem zodpovědnější.

HN: Nejde se nezeptat, jaký vztah máte k orloji.

Pražský orloj má naprostou prioritu. Pro nás je to takový bonbonek, třešnička na dortu. Taky když se porouchá, všechno ostatní jde stranou. A je to tak v pořádku. Pokaždé když se chystá velká rekonstrukce, těším se, až sundáme ty historické stroje, které jsou nahoře ve věži od roku 1946. Jsou to naše stroje a je příjemné, že se zase na chvíli vrátí tam, kde vznikly, tedy k nám do dílny.

HN: Vy už jste ho tu ale před pár lety měli při podobné větší opravě, že?

Dokonce dvakrát, jednou v roce 1994 a podruhé v roce 2005. Pro letošek a příští rok je ale naplánována mnohem větší oprava. Letos se sundají všechny čtyři stroje, které jsou za každým číselníkem, plus stroj na odbíjení. Zrestaurují se a vrátí zpět. Samotný orloj přijde na paškál příští rok.

HN: Je to hodně jiné než opravovat věžní hodiny?

Orloj je trochu specifikum, které si žije vlastním životem. Ony to vlastně nejsou hodiny. Je to otáčivá hvězdná mapa, která nemá moc s hodinami společného. Ukazuje aktuální polohu Slunce a Měsíce v ten který den. Ty hodiny jsou jen jaksi vedle toho, takže třeba neukazují letní čas. Jede pořád v zimním módu, protože letní čas tehdy nikdo neznal. Orloj je prostě takový Mercedes. Složitý stroj, ale pokaždé jsme rádi a je to svátek, když ho tu máme. Nic lepšího totiž už nikdy nikdo nevyrobí.

HN: Máte vlastně nejdelší zakázku v historii Česka, co se týče servisování orloje, ne?

V podstatě ano. Prapředek, který se podílel na znovurozchození orloje, byl taky městský radní. Měl drajv a byl šikovný, takže zalobboval a servis mu město přikleplo. A už nám to zůstalo. Naštěstí i po znárodnění a přejmenování firmy na Pragotron šikovní lidé setrvali v podniku, takže kontinuita péče o orloj byla zachována. Když jsme firmu přebírali zpět, tak nám v ní zůstali dva lidé, kteří ještě pracovali pro dědečka.

HN: Těšíte se, až opravený orloj zase bude na Staroměstské radnici? Hotov má být asi v červnu 2018.

Moc. Protože ho vrátíme i s některými úpravami, které historicky zmizely. Nebudou tam řetězová kola na natahování, ale lanové bubny se dřevem. Ty tam vždy byly, ale po válce shořely a přišly sem řetězy. Jsem vděčná, že stavba projde komplexní opravou, jakou od války neprošla. Zvenčí to lidé poznají také. Nad apoštoly bude hvězdná obloha, která se tam po válce už nevrátila.

jarvis_59cb9550498e27ac611ad532.jpeg
„Nejdražší hodiny jsme dělali asi na zámku v Chrasti, kde byly číselníky na mědi, veliké a hodně zlacené. Zlatí se pravým plátkovým zlatem, žádná barva," říká Nesnídalová.
Foto: HN – Libor Fojtík