V případě Kurdů jsou asi nejlepším komentářem fakta. Začněme tím, že na světě je Kurdů třicet, možná až čtyřicet milionů. Jsou největším národem bez svého státu.

Žijí v Turecku, Íránu, Sýrii, ale nejblíže k nějaké formě přinejmenším kulturní samostatnosti mají v Iráku, kde postupem let získali značnou autonomii.

Je to vykoupené krví, tedy jejich utrpením za Saddáma Husajna, jenž je drtil a masakroval někdy i zbraněmi hromadného ničení. Vzpomeňme třeba na útok na město Halabža v roce 1988, kdy zahynulo až pět tisíc lidí a deset tisíc utrpělo zranění. Ještě dlouho poté se tu rodilo nadprůměrně mnoho postižených dětí. Dodnes to je největší útok bojovým plynem na civilisty v dějinách. Američané i v reakci na tuto hrůzu zřídili nad kurdskými oblastmi v Iráku bezletovou zónu, na což navázala po invazi v roce 2003 dost široká autonomie.

Jenže nedůvěra vůči jiným obyvatelům iráckého státu − tedy Arabům, ať už sunnitským či šíitským − v Kurdech zůstala. Dodnes se to projevuje ve sporech o to, jak rozdělit výnosy z prodeje ropy či jak spravedlivě rozkrojit koláče v podobě zahraničních úvěrů poskytovaných Bagdádu.

Pokud tedy jako civilizace ctíme právo národů na sebeurčení, proč bychom ho měli iráckým Kurdům upírat, zvlášť když je patrné, že by na svém území zřejmě nezačali vyhánět jiné menšiny? Proč neuvítat referendum, které si uspořádali a které jednoznačně vyznívá ve prospěch nezávislosti?

Protiargument je pouze jeden. Ostatní jsou proti. Či jinak řečeno, jako černý mrak tu dominuje obava, že by pak v těchto krajích kdekdo taky chtěl vlastní stát. A každý přitom ví, jak necitlivě byly nakresleny mnohé hranice protínající dnes Blízký východ. Což ovšem nic nemění na tom, že dotčené státy dnes nedají na ty hranice dopustit.

Proti jsou tedy nejen bagdádská vláda, ale i Turecko a Írán, jakož i Spojené státy. Kurdské milice zvané pešmergové patří ke spojencům Západu v boji proti Islámskému státu. V těchto dnech si třeba bez zkušených kurdských bojovníků nelze ani představit postupnou likvidaci islamistických hrdlořezů z oblastí kolem iráckého města Kirkúk. Zkrátka kdyby Kurdové vyhlásili nezávislost a stáhli pešmergy ze zbytku Iráku, dostalo by letité, nyní vrcholící úsilí o likvidaci Islámského státu velkou ránu.

Všechno to jsou vážné námitky. Ale stejně se vtírá pocit, že z hlediska věčnosti nejsou rozhodující. Ať už Kurdové ten stát mají, zaslouží si ho.