Nazvat někoho žijícím klasikem bývá ošemetné, avšak existují jména, na nichž se shodnou tradicionalisté i avantgardisté. V české poezii je takovým mužem Karel Šiktanc. Příští rok oslaví devadesátiny, a přestože nakladatelství Karolinum postupně vydává jeho souborné dílo, dál tvoří. Prostě si píše, jak minulý týden prohlásil o generaci mladší básník Petr Hruška během společného vystoupení v pražské Městské knihovně.

Šiktanc, vitální muž se silným, zvonivým hlasem, sem přitáhl tolik lidí, že někteří museli stát za otevřenými dveřmi. Možná tak přišli o nečekanou osvětovou vložku. Důvodem setkání byl mimo jiné fakt, že editor Richard Olehla v Městské knihovně postupně pracuje na digitalizaci a zpřístupnění Šiktancova díla veřejnosti.

Krátká přednáška o "projektu" a "cílových skupinách" však působila trochu komicky − zejména v kontrastu s následujícím rozhovorem dvou básníků.

Hruška má Šiktance v úctě. V jeho básních a jazyce se bezpečně orientuje, věnoval mu monografii nazvanou Někde tady. Šiktanc je navíc vděčným protějškem pro dialog − mluví přesně a srozumitelně. Mohl by pouze bilancovat, přesto stále žije poezií.

V Městské knihovně vysvětloval, jak mu při psaní jde o prolínání věcí či témat na co nejmenším prostoru, avšak s co největším nábojem. "Nasvítit moment ze všech stran," popsal to Šiktanc. "Ale není to magie, je to práce."

Hruška přečetl několik ukázek ze Šiktancovy loňské sbírky Horniny. Tvoří ji dva oddíly: ten první, zvaný Přímé řeči, obsahuje odposlouchané věty, k nimž se Šiktanc neustále vrací a které podle něj mohou obsáhnout kus života či světa. Naproti tomu druhá polovina, Prvorozenost, je osobnější: básník se v ní zaobírá pamětí a ztrátou blízkých lidí.

Ve všech textech Šiktanc pracuje s jazykem, řečí a jejím zvukem způsobem, jakým to v české poezii dnes dělá málokdo. Občas vyzdvihne malebnost, jindy skřípání, popřípadě vytvoří čerstvý obraz převrácením zavedeného výrazu. "Po deštích jezerová, modře mezerová / zem, / tůně v úzkých: vidět jim až do duše. / A ženy ruce jako led, // a už ne naboso! / O trávu někdo utřel nůž, rukojeť z růžového / dřeva." A nepůsobí to jako způsoby staré školy. Je to pečlivě vystavěná, poctivě vydřená poetika.

Kotrmelce na básníkovu počest chtěl v Městské knihovně metat výtvarník František Skála, ilustrátor Šiktancových pohádek − nakonec tak prý učinil na dovolené u moře.

Naopak přišel literární kritik Jaromír Slomek a Šiktance odhalil jako libretistu opery Mistr Jeroným, kterou však za minulého režimu musel podepsat cizím jménem Ivo Jirásek. Opera byla v polovině osmdesátých let uvedena devětkrát.

Na úplný závěr v Městské knihovně jednu báseň přečetl sám Šiktanc. Byla z rukopisu − další připomínka, že nadále píše. Skromně ji uvedl jako "malou básničku z poslední doby" a hned se smíchem dodal: "Nebojte se, není to dlouhý."

Odhodlal se a zvučným hlasem klidně četl: "Jsme čísla jednotného / množná je moc / moc všeho zlého // však ze vší námahy / vezdejší povahy / nejtěžší možná / vážit si sám sebe." Následoval mohutný potlesk.

Související