Stejně jako člověk žádá bližního svého o půjčku po výplatě (dotyčného), je předvolební čas nejlepší pro "dojení" rozpočtu. Samozřejmě v zájmu země. Protože kdo by chtěl špatně placené učitele, kteří se starají o budoucnost a blaho dětí? A kdo si troufne nepřidat vysokým školám, nositelkám moudrosti? A proč by měli být státní úředníci mizerně placeni? Přidat potřebuje každý, od vědců až po celníky, protože si to všichni zaslouží a pár měsíců před volbami si dokážou svoje zásluhy i prosadit. Z hlediska jednotlivců mají samozřejmě pravdu, kterou nyní rádi zobecňují i politici: platy jsou v České republice nízké a stát může být tím, kdo jde příkladem.

Jenže také platí, že ne všichni učitelé si vůbec zaslouží učit, natož přidat peníze. Řada vysokých škol vznikla a funguje jen kvůli nesmyslným požadavkům v zákonech. Jejich kvalita je mizerná, jejich existence je pak podmíněna výhradně poptávkou po diplomech, nikoliv znalostech. Ani bobtnání státní správy není v zájmu země. Skutečně potřebujeme více kontrolorů všeho druhu, počínaje cly a daněmi a konče sociálními dávkami? Přináší systém permanentní buzerace hmatatelné výsledky, které obhájí vynaložené náklady? Skutečně Česko potřebuje víc policajtů, vojáků a bachařů? Existuje vůbec nějaký relevantní odhad, co vlastně má stát zabezpečovat a kolik na to potřebuje lidí, nebo jen každá organizace, každý resort využívají příhodné situace růstu ekonomiky a platů a nabírají, co se dá?

V roce 2009 se analytici shodli, že růst mandatorních (povinných, jde např. o důchody, sociální dávky apod.) výdajů z rozpočtu je neudržitelný. A že není možné, aby od roku 1995 tyto výdaje rostly rychleji než tempo hrubého domácího produktu. "Přece nelze žít nad poměry. V roce 2005 jsme již s kolegy důrazně varovali, že není možné hrát před volbami hru, kdo rozdá více," tvrdil v prosinci krizového roku 2009 tehdejší člen bankovní rady České národní banky Pavel Řežábek. Ekonomové se tehdy báli, že Česko dopadne jako Řecko, a tvrdili, že se situace kolem mandatorních výdajů musí nezbytně nutně řešit, a to v co možná nejkratší době.

Dnes, o devět let později a dvě krize dál, je jasné, že jediné, co se skutečně nezměnilo, je růst povinných výdajů. Ty narostly od roku 2007 z 50,8 procenta na letošních 55,3 procenta (v letech 2013, 2014 a 2016 byly ještě vyšší). K tomu probíhá permanentní růst tzv. kvazimandatorních výdajů, což jsou především platy zaměstnanců veřejné správy. Ty se v roce 2015 podílely na výdajích rozpočtu 17,1 procenta, v roce 2016 18,5 procenta a letos 19,3 procenta. Pro příští rok rozpočet počítá s dalším nárůstem.

Ve chvíli, kdy rostou povinné výdaje, se ale zmenšuje prostor pro financování čehokoliv ostatního. Údiv nad tím, že stát investuje stále méně, je zbytečný. Pokud chce alespoň udržet zdání rozpočtové zodpovědnosti (což je při schodku 50 miliard korun v době rekordního růstu ekonomiky značně ironické), investovat ani nemůže. Prostor pro financování čehokoliv z výdajů státního rozpočtu se jen za poslední tři roky zmenšil o 16 procent, na pouhou čtvrtinu ze všech možných výdajů.

Řeckého scénáře se dnešní politici díky oživení ekonomiky obávat nemusí. Jenže to neznamená, že jsou výdaje rozpočtu nekonečné. Určitě lze vylepšit příjmy ekonomiky zlepšením prognózy, lepším výběrem daní díky zavedení kontrolních hlášení a elektronické evidence tržeb. Stále platí, že máme velmi nízké daně z příjmu fyzických i právnických osob, stejně jako majetkové daně. Pokud je stát nechce zvyšovat, což by při extrémně vysoké zátěži na odvodech na sociální a zdravotní pojištění a při relativně vysoké dani z přidané hodnoty dělat neměl, potom se musí rozhodnout, co přesně chce podporovat. Zaměstnance? Matky s dětmi? Podnikání? Aktuální situaci nejlépe vystihl ministr Ivan Pilný: "My nemáme žádné priority. Na každém zasedání vlády se rodí nová priorita, která se musí zafinancovat. Totéž je zasedání parlamentu. Tím, že máme mnoho priorit, nemáme vlastně žádnou."

Rozpočet není bilancí má dáti / dal, ale hlavně zprávou o směřování země. V praxi je nejvíc kasičkou pro politiky, kteří se bez ohledu na výsledek ničeho obávat nemusí. Příští ministr financí se může spolehnout na peníze z Evropské unie. A co bude potom, to přece teď, před volbami, nikoho nezajímá.