Dá se v Německu při nedělních volbách do Spolkového sněmu očekávat vůbec nějaké překvapení? Jistě, odpoví vám každý znalec, bude přece záležet, s kým bude moci kancléřka Angela Merkelová "upéct" další vládní koalici. Tedy jestli jen se sociálními demokraty jako dosud, nebo v rámci nějaké divočejší varianty třeba se Zelenými a liberálními demokraty ze strany FDP. Na což ale můžete říct: ať tak či onak, nějaký zásadní vliv na směřování německé politiky to stejně asi mít nebude.

Vláda v čele s Merkelovou přece bude chtít prosadit snížení daní pro střední třídu a posilovat EU, zejména třeba přemostit hrozící rozkol mezi její západní a východní částí.

Pak je také, jak vyplývá ze všech analýz, otázkou, na kolik procent se dostane Alternativa pro Německo, krajně pravicová populistická strana.

Její šéf Alexander Gauland počátkem září na jednom mítinku v Duryňsku prohlásil, že když mohou být Britové hrdí na svého Winstona Churchilla, "máme my (Němci) právo být hrdí na to, co dokázali němečtí vojáci v obou světových válkách". Vzhledem k tomu, že AfD přisuzují průzkumy až dvanáct procent, je partají, které je nutné věnovat pozornost.

Opět ale zjistíte uklidňující věc. Všichni, co mají naději na vstup do parlamentu, se dušují, že s touto nahnědlou sebrankou nikdy nepůjdou do žádné koalice.

Takže upřímnější odpovědí je, že mnoho překvapení se asi nechystá. Čehož dobrou ilustrací jsou i titulní stránky německých médií. Například webová verze týdeníku Der Spiegel měla včera po poledni něco o volbách − konaných už za tři dny − až na pátém místě, po zprávách z Katalánska či reportáži o iráckých Kurdech.

Země zkrátka působí dojmem, že je sama se sebou spokojená a žádnou změnu nechce, když se přece všem daří lépe než dřív, nezaměstnanost je na minimu a i integrace milionu uprchlíků, přijatých v roce 2015, probíhá dobře.

Takže jaksi vyšuměla také i dříve velmi intenzivní debata o demografii či o tom, jak Německo vymírá, neboť mají lidé málo potomků, a tak za nedlouho nebude dost generací, které by platily daně a udržovaly tak v chodu penzijní systém. Ty generace tu prostě budou, erár zůstane udržitelný.

Angela Merkelová sice v těchto dnech objíždí Německo a setkává se s voliči, paradoxní ovšem je − jak si všímají reportéři −, že na mítincích sklízí malý potlesk − nikdy neřekne nic květnatého, šťavnatého, nikdy nevyhecuje lidi nějakým výrazným heslem, které by se
pak mohlo objevit v titulcích médií.

Jenže, jak kdekdo zjišťuje, lidé stejně neodcházejí zklamaní. Právě tahle zdánlivá nezáživnost je zjevně tím, co Němci v tuto chvíli chtějí slyšet. Dávají přednost jistotě, nikoli nějakým experimentům s cílem přeorat systém − v tom jim patrně bohatě stačí, co mohou sledovat v USA po vítězství nepředvídatelného slona v porcelánu jménem Donald Trump či v Británii po tamějším loňském fatálním rozhodnutí opustit Evropskou unii.

Dobrým indikátorem kancléřčiny pozoruhodné neprůstřelnosti jsou poměry uvnitř jejího tábora. Bavorská strana CSU, tradičně poněkud vzpurná sesterská partaj celoněmeckých křesťanských demokratů CDU, patřila ještě před rokem k výrazným kritikům kancléřčiny ochoty přijímat uprchlíky, aniž by pro jejich počet stanovila nějaký limit. Agresivně se vůči ní vymezoval šéf CSU Horst Seehofer, jemuž v tom vydatně sekundovala známá šedá eminence CSU, bývalý bavorský premiér Edmund Stoiber.

Se Stoiberem list Frankfurter Allgemeine Zeitung včera zveřejnil rozhovor, v němž na kancléřku pěje jen chválu. Prý si jí "mimořádně váží" za její "kompetenci" a dodává, že na kontinentu "čelíme výzvám, které tu dřív nebyly": konkrétně brexitu, Trumpovi, rostoucímu vlivu Číny, uprchlíkům a částečně velmi odlišným mentalitám obyvatel západní a východní části EU. "Angela Merkelová si vysloužila velké uznání. Jako kancléřka je pro Německo tím nejlepším, co si můžeme přát," dodává Stoiber. Chcete-li za každou cenu nějaké překvapení, pak je to asi tato óda z úst politika pověstného svou jízlivostí.

Německo se zkrátka ani po dvanácti letech své "maminky", jak se Merkelové často říká, nenabažilo. A přiznejme si, že za situace mezinárodního znejistění v podobě rostoucích ruských velmocenských apetitů či toho, že na Ameriku bude za Trumpových let zjevně malé spolehnutí, se stabilita v podobě jejího znovuzvolení promítne jako dobrá zpráva i pro naši republiku.