O americké indierockové kapele The National se často mluví jako o zázraku nebo přírodním úkazu − žádná z jejích šesti dosavadních desek nebyla kritiky a fanoušky hodnocena hůř než ta předchozí, naopak. Všechny nahrávky od eponymního debutu z roku 2001 po čtyři roky staré album Trouble Will Find Me jsou skoro automaticky považovány za to nejlepší, co současná bílá kytarová hudba nabízí.

S aktuální deskou Sleep Well Beast se to rozhodně nezmění. Na kapelu se opět pějí ódy. Zaslouží si to? A co vůbec může dnešní kultuře nabídnout parta čtyřicetiletých introvertů?

Letos v létě vydala americká publicistka Lizy Goodmanová knihu Meet Me in the Bathroom, ve které prostřednictvím sto šedesáti původních rozhovorů líčí atmosféru hudební scény v New Yorku na počátku milénia. Titul pochází z písně garážových revivalistů The Strokes a je snadné uhodnout, co se v oné koupelně z názvu bude dít.

Šťavnatá rokenrolová kronika je samozřejmě plná drog, sexu a alkoholových historek, ke kterým si není těžké přiřadit právě divoké kapely jako The Strokes, Yeah Yeah Yeahs nebo taneční LCD Soundsystem. Milostný dopis městu je plný odkazů na proběhlé večírky a zároveň i příslibem večírků, které teprve přijdou.

O sestavě The National se v Meet Me in the Bathroom píše taky. Mezi kytarovou mládež, která se sjela do New Yorku dobýt svět, nebo alespoň pódia nejbližších klubů, ale jako by kapela vůbec nezapadala.

Na přelomu milénia skupina, tehdy ještě bez kytaristy Bryce Dessnera, opatrně prozkoumávala zvuk alternativního country, který kombinovala s teskným klavírem a především introspektivními texty. V době, kdy třeba The Strokes kopírovali svým zvukem i oblečením slavné Ramones a v písních si vystačili s krátkými údernými slogany, zpytovali The National svědomí a řešili partnerské konflikty nebo nenaplněné lásky.

Jako by The National už od začátku byli hotovou kapelou. Na první desce si jasně vymezili prostor, ve kterém se budou pohybovat textově, a po příchodu kytaristy Bryce Dessnera na následujícím albu Sad Songs for Dirty Lovers ukázali, jak bude znít jejich zvuk. Melancholické písně postavené na klasickém barytonu Matta Berningera a Dessnerových minimalistických kytarových vyhrávkách tvořily podstatnou část všech následujících desek, ať už šlo o oceňovaná alba Boxer a Alligator, nebo předposlední Trouble Will Find Me.

The National si našli bezpečnou pozici. Vždy byli natolik univerzální a nadčasoví, že ani neumožnili přemýšlet nad tím, jestli mají kořeny spíš v temném britském postpunku, nebo v americké alternativě konce osmdesátých let. Možná se stačilo smířit s tím, že jediná důležitá věc je pro ně autentická píseň. A tu není nutné příliš měnit.

Pro letošní desku Sleep Well Beast se ale přece jenom rozhodli zvuk trochu modifikovat. A udělali to jednoduše. Stačilo na chvíli opustit vlastní perfekcionismus, přestat každou ze skladeb pilovat do dokonalosti a vpustit trochu chaosu.

Album

The National

Sleep Well Beast

4AD 2017

I díky němu zní najednou fatalistický singl Day I Die jako paradoxní euforická hymna podporovaná energickým rytmem. V dalším vrcholu desky, skladbě The System Only Dreams In Total Darkness, zase The National na svoje poměry výrazně opouštějí pole osobních skladeb a načrtávají bezmála dystopický portrét trumpovské Ameriky.

Z The National je zkrátka na nové desce cítit kromě klasické melancholie a zadumanosti i naštvanost a spontaneita. Skupině se přitom daří vyhnout se pasti liberálních indierockerů, kteří mají často tendenci kázat o životě těm, o nichž ve skutečnosti nic nevědí.

The National jsou stejnou měrou naštvaní i sami na sebe − a to z jejich desky dělá důležitý dokument doby, který je samozřejmě, a tak trochu mimochodem, plný opravdu povedených písní.

Související