Rakouský zahradník byl spolehlivý a milý člověk. Felix Kolmer na něj vzpomíná, jak se staral o zahrádku před alpským penzionem jeho strýce. Felix tam coby 12letý chlapec z Prahy trávil v červenci 1934 prázdniny. Jednoho dne ovšem ten sympatický muž sestříhal záhony do tvaru hákového kříže. Bylo to den poté, co bojůvka rakouské NSDAP zavraždila přímo v sídle vlády rakouského premiéra Engelberta Dollfusse, který nacistickou stranu několik týdnů předtím nechal zakázat.

"K čemu to povede, jsem tehdy samozřejmě netušil," říká dnes Felix Kolmer. Do záboru Rakouska hitlerovským Německem v té době chyběly čtyři roky, do světové války pět.

Profesoru Kolmerovi je 95 let. Ve svém vinohradském bytě s výhledem na jižní část Prahy chodí shrbený a velmi pomalu. Těžko se mu vstává z křesla. Jeho oči jsou ale bystré, ve svém věku je v neuvěřitelné kondici. Stále přednáší na pražské FAMU akustiku, v níž je světově uznávaným odborníkem. Na konci srpna byl v Osvětimi, kde se coby místopředseda účastnil zasedání Mezinárodního osvětimského výboru. Minulý týden byl pozván na společný oběd s německým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem během jeho návštěvy Prahy.

Felix Kolmer (95)
jarvis_59c3a4aa498e27ac19b9e2d2.jpeg

Po válce vystudoval elektrotechnickou a strojní fakultu a stal se expertem na akustiku. Pracoval mimo jiné ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky. Dodnes přednáší na FAMU.

Felix Kolmer je jedním z posledních žijících lidí, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a zažili je už jako dospělí. V Česku patří k zbývající hrstce těch, kteří přežili ten nejhorší: Osvětim. Místo, kde příslušníci do té doby kulturního národa obsluhovali stroj, který vraždil i deset tisíc lidí denně. K likvidaci byl určen i Felix Kolmer. Až lidé jako on odejdou, bude holokaust pro mnohé možná už jen heslem v učebnicích historie.

Rozhovor s Mengelem

Několik let po válce se mu prožité hrůzy vracely v nočních můrách. "V tom snu jsem ale vždycky věděl, že přežiju," říká. V Osvětimi prý o budoucnosti raději neuvažoval. Soustředil se na to, aby přežil následující den. Dne 16. října 1944, v den svého příjezdu do největšího vyhlazovacího tábora, stál tváří v tvář Josefu Mengelemu, který řídil selekce. "Nejdřív řekl, abych mu ukázal ruce. Potom se zeptal, co dělám. Řekl jsem, že pracuji s kovem." Tehdy 22letý Felix Kolmer "andělu smrti" zalhal. To mu zřejmě zachránilo život.

Před válkou stihl odmaturovat, ale poté kvůli židovskému původu − než byl poslán do terezínského ghetta − se mohl maximálně vyučit. Dal se na truhlařinu. "Když nás po příjezdu do Osvětimi vyhnali klacky z vlaku, přitočil se ke mně nějaký vězeň a zašeptal: Odsud vede jen jediná cesta. Tamtudy. A ukázal na komíny krematorií, z nichž šlehaly plameny." Felix Kolmer netušil, že se tam spalují lidská těla, a myslel si, že muž je pološílený. Pak se ho vězeň zeptal, jaké má povolání, a když se to dozvěděl, prohodil: "To je tady na nic. Potřebujou lidi, co dělají s kovem." Při následné selekci dal Felix Kolmer na podivínovu radu.

"Mengele mi pohybem ruky pokynul, ať jdu napravo. Většině lidí z našeho transportu ukázal, ať jdou vlevo. Tvářil se u toho, jako by prokazoval nějakou laskavost, poslal ty lidi na smrt s jemným úsměvem. Každý si proto myslel, že je zachráněný," vzpomíná pan Kolmer. Následující den zjistil, že z 1500 lidí z jeho transportu zbylo pouhých 250. Všichni ostatní skončili v plynových komorách, které stály na konci kolejí.

Na zemi jen udusaná hlína, na které v chladných podzimních nocích spali. Ti z Terezína, které Josef Mengele poslal napravo, byli nahnáni do baráku na místě bývalého "cikánského tábora". Z romských vězňů tam nezůstal ani jeden, jejich těla skončila v pecích stejně jako palandy, na kterých nocovali.

Hned první den před nové vězně předstoupil kápo. Byl to muž odsouzený v Německu za kriminální čin. "Prohlásil, že jsme v nejskvělejším táboře, jaký existuje, ale že se musíme chovat disciplinovaně, jinak nás to bude stát život. A hned demonstroval svou moc tím, že před námi k smrti utloukl muže, který mu tam zapisoval."

Na otázku, který zážitek byl nejotřesnější, neumí pan Kolmer odpovědět. "Denně jsem viděl umírat mnoho lidí. Nebo jít na smrt. To už je samo o sobě hrozná věc." Vězně, kteří nemohli dál pracovat, zabíjeli na místě, zastřelili je nebo jim třeba přerazili páteř železnou tyčí. Téměř denně sledoval přijíždějící transporty a přes dráty se díval na rampu, kde esesáci prováděli selekci. "Pozoroval jsem lidi, kteří byli posláni do plynu a neuvědomovali si, kam jdou." Nad táborem se vznášel dým a nasládlý pach spalovaných těl.

Svatba v koncentráku

Pocházel z pražské rodiny elektroinženýra. Jeho otec zemřel, když mu bylo devět let. Felix se od dětství chtěl pod jeho vlivem věnovat také elektrotechnice. V listopadu 1941 ale odjíždí coby vyučený truhlář v transportu do Terezína. Patřil k prvním vězňům tamního ghetta, které vlastně pomáhal budovat. Později byl svědkem, jak dozorci nutili vězně pracovat i se zlomenýma rukama nebo je bičovali k smrti.

Zapojil se do tamního podzemního hnutí a jeho úkolem bylo pátrat po možnostech hromadného úniku. Jednou ho poslali odstraňovat křoviska z vnější strany opevnění. "Zjistil jsem, že by bylo možné uprchnout přes střechy dílen, které stály hned u hradeb. Při práci mě hlídal četník. Byl to slušný chlap, dal mi kus chleba. Požádal jsem ho, jestli bych se mohl vykoupat v nedaleké řece. Souhlasil, když mu slíbím, že se vrátím."

Felix Kolmer se vrátil. Cítil, že nemůže uprchnout. Jako člen tajné organizace musel zpátky předat informaci o možné únikové cestě. A za zdmi pevnosti měl svou lásku. Dívku Lianu, kterou znal od dětství. V ghettu se předtím, než ho transportovali do Osvětimi, dokonce vzali. Zůstali manželi až do roku 1984, kdy paní Kolmerová zemřela. Asi z 50členné širší rodiny Felixe Kolmera přežila holokaust dále už jen jeho babička. Její dcera, Felixova matka, zemřela v Terezíně na zápal mozkových blan.

Buď, anebo

Jsou vteřiny, které z paměti nikdy nevymažete. Je prosinec 1944, kolejiště na kraji osvětimského tábora, Felix Kolmer se mačká s dalšími v dobytčáku, který má namířeno do sirných dolů. Vězni vědí, že odtamtud se dosud nikdo nevrátil. Náhle rozpozná ve vagonu, který zastavil na vedlejší koleji, známé tváře z Terezína. Mezi nimi i přítele Karla Ančerla, pozdějšího slavného dirigenta. Několik sekund se rozhoduje, a když se světlomet na osvětimské věži na okamžik odvrátí, přeskočí do protějšího vagonu.

Dostal se do pracovního tábora Friedland, jen pár kilometrů od broumovského výběžku. Přežil tu za ukrutného hladu několik měsíců, dokud se nepřiblížila fronta. A opět přišla chvíle, kdy se musel rozhodnout − buď, anebo. Sovětský nálet zničil elektrárnu, která napájela plot lágru proudem. Dvě stě vězňů, mezi nimi Kolmer, se toho rozhodlo využít a zmizet. Trojnásobný počet těch, kteří se obávali zastřelení na útěku nebo byli nemohoucí, raději zůstal v táboře.

Unikající muži se rozdělili do trojic a prchali různými směry. Felix Kolmer vzpomíná, že cítil těžké vyčerpání už na začátku útěku. "Předtím jsem asi tři noci nespal. Musel jsem v noci hlídat, jestli se nás esesáci nechystají před příchodem fronty likvidovat. Já jsem vždycky dostával takové úkoly, protože si mysleli, že víc vydržím."

Když byl voják s bajonetem pár kroků ode mě, někdo ho zasáhl do hlavy a on se sesul k zemi. Jeho esšálek se dokutálel až ke mně. Mám ho dosud.

V lese přespávali zahrabáni v chrastí. "Najednou nás probudil hrozný výbuch. Vystrčili jsme hlavy ven a viděli, že v údolí probíhá tanková bitva. Fronta došla až sem." Později potkali ruského vojáka s kalašnikovem v jedné ruce a třešňovým kompotem v druhé. Ten jim daroval. "Určitě mu ještě nebylo ani osmnáct. Začali jsme se objímat. Pokud znáte ty sochy objímajících se rudoarmějců, tak to se u nás stalo skutečností."

Když se o několik dní později Felix Kolmer vracel se sovětskými vojáky zpátky do tábora, nalezl většinu ze svých spoluvězňů mrtvých. Esesáci je před svým úprkem povraždili. V následujících dnech mohl přijít o život ještě dvakrát. Nejdřív se hlásil mezi dobrovolníky, kteří jeli obsadit Broumov. Nevzali ho, protože byl příliš zesláblý. Do města se v noci vrátily oddíly SS a všechny povstalce, kteří tam dorazili, postřílely.

O něco později se Kolmer ocitl na nádraží v Chocni, na něž zaútočil obrněný vlak SS, jehož posádka odmítla uznat konec války. "Byli tam i maďarští vojáci. Ležel jsem na peroně pod lavicí a vidím, že jeden z nich utíká s bajonetem směrem ke mně a chce mě zabít. Proč nestřílel, nevím. Když byl dva tři kroky ode mě, někdo ho zasáhl do hlavy a on se sesul k zemi. Jeho esšálek se dokutálel až ke mně. Mám ho dosud."

Duší i tělem

Dodnes nemá podle svých slov vysvětlení, proč tak civilizovaný a kulturní národ jako Němci mohl spáchat něco tak nepředstavitelného. "Možná to bylo tím, že se dali tak snadno ovládat. Jsou větší vlastenci než Češi. Prohraná první světová válka je stála strašně moc a Hitler toho využil."

V Osvětimi i Terezíně prý přežíval mimo jiné díky tomu, že se soustředil na povzbuzování ostatních. A také díky skautské výchově. "Duší i tělem pomáhat bližním, to je třetí věta skautského slibu," připomene. Po našem rozhovoru se Felix Kolmer připravoval na další návštěvu: chystali se za ním vedoucí skautského oddílu z pražských Dejvic, jehož je stále sám členem.