Jakoby jedním dechem napsaná, hektická, spontánní. Taková je novela, kterou Josef Pánek dal přečíst nejprve kolegovi v Mikrobiologickém ústavu a pak ještě jedné své studentce, než sebral odvahu ji poslat do nakladatelství. Dnes o Lásce v době globálních klimatických změn recenzenti píší jako o nečekaném zjevení. Oceňují, že se autorovi podařilo skvěle vyjádřit zrychlenou atmosféru doby a přitom z perspektivy světoběžníka popsat vykořeněnost anebo omezenost rasismu a xenofobie.

A co sám autor? Na první pohled působí také jako zjevení. Žádný rozvážný vědec ve středních letech, ale spíš kluk v červených kalhotách a s batohem na zádech. Mluví s dikcí, která mi hned připomene jeho horečnatý text, ale přitom u kavárenského stolku vláčnými pohyby pozvedá šálek a upíjí poklidně zelený čaj. A když se loučíme, střih, hodí si batoh přes rameno a už zase spěchá. Kam vlastně? Asi do laboratoře. Tam totiž často pobývá i o po večerech a o víkendech.

Josef Pánek (51)

◼ Narodil se v Jihlavě, vystudoval v Praze, řadu let působil na univerzitách v Norsku a Austrálii. V současné době pracuje v Mikrobiologickém ústavu AV ČR, kde se zabývá bioinformatikou a výpočetní molekulární genetikou.

◼ Když zrovna nebádá, píše, cestuje, pěstuje horolezectví a věnuje se devítiletému synovi. Před čtyřmi lety debutoval sbírkou povídek Kopáč opálů, letos mu nakladatelství Argo vydalo novelu Láska v době globálních klimatických změn.

Hlavní hrdina vaší novely je vědec, který žil roky v Austrálii, Norsku, cestoval po Islandu, Novém Zélandu i Indii. Je to váš příběh?

Pracoval jsem v Norsku a v Austrálii, ale není to můj příběh. Mnoho věcí jsem si vymyslel. Včetně jihoamerické manželky a temné milenky z indického Bangalore. Ale v Bangalore jsem na vědecké konferenci skutečně byl.

A je pravda, že jste s kamarády byli také na začátku 90. let vůbec prvními stopaři, kteří objeli Island?

Jestli jsme byli první, to nezaručuju, ale Island jsme stopem skutečně objeli. V té době jsem dělal doktorát na akademii a matfyzu. Cesta začala špatně, ale byla to moje vina, protože jsem připravené zásoby jídla zapomněl někde ve Francii. A tak jsme se na Islandu ocitli s minimem peněz, bez jídla, v džínách, svetru a plátěných teniskách, v kapse zpáteční letenku, která se nedala přebukovat. Vůbec nás přitom nenapadlo, že na Islandu je i v létě zima, že často prší a fouká ledový vichr. Chtěli jsme jet společně stopem kolem celého ostrova, ale nakonec jsem kus cesty absolvoval sám. Stopoval jsem přes východní Island až na sever do Mývatnu.

A řidiči si o vás podávali zprávy vysílačkou, protože někoho, kdo spí pod širákem sám u cesty, ještě neviděli. A každý z nich měl pro vás připravený obložený chleba nebo dokonce teplý oběd… Mimochodem − tuhle pasáž jste pojal impozantním stylem.

Jsem rád, že se vám líbí. Jsou ale lidi, kteří říkají, že už tahle část do knížky nepatří, že je tam navíc.

Náš recenzent ji označil za "londonovsky skvostnou" a celý text jako "horečnatou výpověď, od níž se čtenář jen stěží odpoutává". Kde se vůbec ve vědci, jenž se zabývá bioinformatikou a biofyzikou, vezme potřeba takhle psát?

Já nevím. Teda vím, ale neřeknu.

V penzi pojedu pěstovat kafe do Karibiku. Mám tam vyhlídnutý jeden ostrov, hned vedle Svaté Lucie.

Psaní je radost?

Ne, není to žádná radost. Je to nejistota. Nikdy nevíte, jestli je to dobré. A vůbec! Nebudeme se o tom bavit. Bukowski v jedné se svých knih napsal, že inspirace se dá prožvanit a talent rozpustit v hubě. Má úplnou pravdu.

Tak si pojďme povídat o nájemných vědcích. Tak se sám charakterizujete, když popisujete své angažmá v zahraničí. Co to přesně znamená?

To jsou (většinou) mladší vědci s doktorátem a s dočasným dvou- až tříletým místem, které si najdou přes inzeráty. Mladé vědce hledají takhle univerzity z celého světa. A ti vědci si buď projekt přivezou s sebou, anebo pracují na projektu profesora, který si je najal většinou na grantové peníze. Na místa se vypisují konkurzy, smlouva je na dobu určitou, po jejím uplynutí vám ji buďto prodlouží, anebo si najdete místo jinde.

Je takový život náročný?

Ano. Ne ani tak pracovně, protože práce je to, co vás baví, ale osobně. Ze dne na den ztratíte domov, přátele, rodinu, pohybujete se v cizím a cizojazyčném prostředí, říká se tomu kulturní šok. Trvá minimálně jeden rok, než se zabydlíte, najdete si přátele, partnera a vytvoříte si nový domov.

Jak dlouho tohle vydržíte? Můžete to dělat i ve čtyřiceti?

Není zájem. Jakmile překročíte 35 až 38 let, už se s vámi jako s mladším, perspektivním vědcem nepočítá. Také už obyčejně máte rodinu, nechcete nebo nemůžete pracovat přes noc, nemáte nové nápady, a protože živíte rodinu, musí vás líp zaplatit. Za nějaké minimum už pracovat nebudete.

Doktorát jste získal v polovině 90. let v Praze a pak jste se vydal do Norska. Na čem jste tam pracoval?

Na algoritmu pro klasifikaci proteinů.

Jaké byly ty dva roky v Norsku?

Pořád pršelo. Můj první rok v Bergenu byl nejdeštivější za posledních šestnáct let. Od konce října do dubna a od konce května do poloviny července pršelo nepřetržitě každý den, jinak občas, do toho je v zimě tma i ve dne, ta je v kombinaci s deštěm a věčně zataženou oblohou a větrem nejhorší. V létě je aspoň světlo. Západní pobřeží Norska je jak jiná planeta, nejsou tam pole, louky, lesy a třeba ovocné stromy, takže když jsem poprvé přijel do Sognefjordu a našel tam švestkovou alej, koukal jsem jak v Jiříkově vidění. Narval jsem si celý pytel švestek nebo něčeho podobného, nebyly to úplně švestky, ale ani mě nenapadlo, že alej v takové divočině má majitele. Ale měla, přišel za mnou a ptal se mě, na co to mám? Řekl jsem mu, že na jídlo, a on se smál, a ještě mi natrhal další švestky, pak mě pozval k sobě do domu a nalil mi kořalku a řekl, že to je z těch švestek, které jsou tam vzácnost. Tak jsem se styděl a chtěl mu ty švestky vrátit, ale nevzal si je. Sognefjord je hodně široký u ústí do oceánu, vede od západu na východ a může do něj slunce. Na severní úbočí v létě svítí skoro celý den, je tam relativně teplo a švestky dozrají a jsou moc dobré, hlavně na tu kořalku. Vsadil bych se, že na západním pobřeží od Stavangeru po Trondheim je to jediné takové místo.

jarvis_59c38dbb498e2987dffbfe28.jpeg
Foto: Lukáš Bíba

A co bylo zajímavého v Austrálii? Tam jste strávil skoro pět let.

Když jsem přicestoval, bydlel jsem ve Forest Lodge v Indooroopilly, což byl takový příjemný a drahý penzion, to platila univerzita, a zničehonic navečer začalo lít jak z konve. Tak jsem vyběhl na terasu a koukal na ten liják, ptal jsem se sám sebe, ježišikriste, kam jsem to zas přijel, že tady zas leje! Lilo do všech těch palem a banánů a kaktusů, úplná průtrž mračen, byl jsem zoufalý, ale za půl hodiny jako když utne, vykouklo slunce a obloha se vyčistila během minuty a pak půl roku ani nekáplo, bylo největší sucho za posledních 106 let. V prosinci na Štědrý den bylo v Brisbane 48 °C, taky nějaký rekord, suchem zhnědly i palmy, a to už je co říct.

Kde se vám lépe bádalo? V Norsku, nebo v Austrálii?

Stejně dobře. V Norsku byly podmínky lepší, až úplně luxusní. Když máte smysluplný projekt, snadno na něj dostanete grant. V Austrálii to tak jednoduché nebylo, také plat byl asi o 40 procent nižší než v Norsku. Ale obě země jsou bohaté a investují do vědy, takže po technické stránce nic nechybí.

A po lidské?

V Norsku byli na naší fakultě s přibližně 100 lidmi pouze čtyři cizinci včetně mě, a tak se mluvilo norsky. Respektive, stačilo, aby se potkali na chodbě dva norští kolegové, a automaticky přecházeli do mateřštiny a já byl mimo. Musím teda říct, že norsky jsem se neučil, chodil jsem tam na angličtinu. Když jsem po dvou letech dorazil do Austrálie, už na letišti jsem si připadal, jako bych přijel domů. Konečně jsem všemu rozuměl, jásal jsem! To bylo samozřejmě zavádějící, vůbec jsem si neuvědomil, že to jsou pořád jen letušky a nápisy, kterým rozumí každý. Realita australské angličtiny na mě ještě pořád čekala, a to hned před letištní halou.

Po deseti letech jste se vrátil do Česka a šel pracovat do Mikrobiologického ústavu Akademie věd. Trvalo dlouho, než jste si zvykl?

Práce je všude stejná, mám na mysli tedy odbornou část. Jiný je ovšem pracovní systém a vztahy mezi lidmi, hlavně s úředníky a technickým personálem, tady hodně zaostáváme. Ale to nejdůležitější, aspoň podle mé zkušenosti, je, že čekáte, že se vracíte domů, a jaký je to pak šok, když zjistíte, že jste se vrátila do cizí země a že doma jste byla tam, odkud jste přijela.

Takže jste měl chuť to otočit a vrátit se do Austrálie?

Radši jsem o tom ani nepřemýšlel! Musel bych tam mít práci, ale neměl jsem, měl jsem ji v České republice. Ale od té doby, musím říct, jsem se tady ani jeden den necítil doma, přestože jsem tady před tím, než jsem odcestoval, byl šťastný.

Je to šok, když zjistíte, že jste se vrátil do cizí země a že doma jste byl tam, odkud jste přijel.

Co se změnilo?

To nejsem schopen pochopit. Když jsem byl v polovině 90. let na postgraduálním studiu, byl jsem hodně chudý, ale bylo mi tu dobře. Dávali nám v akademii 1800 korun, pak to zvýšili na 3000, z čehož se stejně nedalo žít. A tak jsme všichni měli nějakou brigádu, například jsem pracovali na stavbě, bydleli jsme společně ve vypůjčených bytech nebo na kolejích. Bylo nás pět kámošů. Dva dnes žijí a pracují ve Státech, třetí v Ženevě, jen já a jeden kámoš, co byl se mnou na Islandu (ale není to postava z knihy), jsme se vrátili. A teď se tu cítíme asi podobně nespokojeně, ale já asi ještě hůř. Vykořeněnost je velmi individuální a racionálně těžko uchopitelná.

V knížce se velmi kriticky díváte na českou realitu a zvláště si podáváte zdejší rasismus. Nevycházíme z toho zrovna hezky.

V Brisbane, kde jsem pobýval, žije naprosto mezinárodní společnost, hlavně v univerzitním kampusu. Kampus je obrovský, v té době tam bylo 65 tisíc studentů plus asi 15 tisíc akademických pracovníků, je to celá městská čtvrť se zastávkou metra a říčním přístavem a žijí v něm lidé z celého světa, polovina jsou Asijci, Číňani, Malajci a Indonésané, pak latinskoamerické národy a Evropani. Rodilých Australanů jsem znal jen pár − své sousedy, dva studenty, s kterými jsem jednou bydlel, a kámoše, s kterým jsem lezl po skalách, a pak několik kolegů na fakultě. No, a pak jsem se ale jednoho dne sbalil a vrátil do Prahy, koupil si byt v paneláku, kde v přízemí je vietnamský obchůdek a šel si tam pro chleba a zkoprněl, když jsem viděl a slyšel, jak se tam chovají Češi k Vietnamcům, už jen to obvyklé: "Hele, ty vole, dej sem cigára, nebo ti…" mi přišlo hnusné. A dodneška mi to hnusné přijde.

Postavení vědců u nás a ve světě také není zrovna srovnatelné. Nedá se říct, že byste byli v Česku nejlépe placeni a že by si vás všichni vážili, ne?

Ale to s mým pocitem odcizení nesouvisí. Navíc si v tomhle smyslu stěžovat nemohu. Mám práci v Laboratoři bioinformatiky a svoje vlastní projekty a baví mě to a těším se do práce. Co chcete víc? Platy jsou mizerné, musíte mít grant, ale když jsem po návratu z Austrálie dostával osmnáct tisíc, taky jsem nenaříkal. A jestli si mě někdo váží nebo ne, je mi fakt jedno.

jarvis_59c38dbb498e2987dffbfe2c.jpeg
Foto: Lukáš Bíba

Věda za to prostě stojí?

Jasně! Je to ta nejlepší zábava na světě, za kterou si ovšem nesete odpovědnost.

Na čem teď ve vaší laboratoři v Mikrobiologickém ústavu pracujete?

Na RNA. Nedávno se nám podařil pěkný objev. Výpočetně jsme předpověděli − na základě statistiky biologických dat − vlastnosti genů, jež potenciálně mohou vytvářet nový regulační mechanismus spolurozhodující o tom, které geny v lidských buňkách fungují a které ne. Experimentální důkaz mechanismu byl ale technicky tak náročný, že se nám ho podařilo dokázat jen částečně. Ale i tak to byla výborná práce.

Vždycky jste se chtěl věnovat výzkumu?

Ano, vždycky mi šlo o základní vědu. Žádný dynamit a podobně, tedy aplikovaná věda. To s chutí nechám na jiných, je jich poměrně dost.

Píšete další knihu?

Já jsem tu Bukowského knížku měl vzít s sebou, abych vám to mohl ocitovat!

Dobře, nebudu už vyzvídat a ptát se na literaturu. Jste ovšem dobrodružné povahy… Lezete ještě po skalách?

Už ne, protože se bojím. Jak má člověk strach, tak nejištěný na pískovec nesmí. Takže tady už nelezu. Ale jedni moji kámoši si postavili dům na Kalymnosu, což je lezecký ráj, ostrov asi 60 kilometrů od Turecka, část roku tam žijí, tak tam za nimi občas jezdíme. Celý ostrov je jedna vápencová skála, jinak nic, žádné pláže, velké hotely, tedy žádní turisté, psi, ani sekačky na trávu. Není tam totiž žádná tráva, jen skála, křoví a koření. Jo, a tam je to všecko vonýtované, takže relativně bezpečné a krásné lezení.

A jakou dobrodružnou cestu ještě chystáte?

Už asi jen tu poslední − do Karibiku. Mám tam vyhlídnutý jeden ostrov.

Jak − vyhlídnutý?

V roce 2010 jsme právě s těmi kamarády, co mají dům na Kalymnosu, a dalšími kámoši ze skal plachtili na katamaránu pro deset lidí z Martiniku na Grenadu. Ze začátku, když jsme ještě byli poctiví, tak − protože co ostrov, to republika − jsme vždy u každého ostrova zakotvili, dohrčeli na pevninu a šli na imigrační úřad pro razítko do pasu. A podruhé, když jsme tam čekali na Svaté Lucii, na imigračním úřadě kombinovaném s poštou a plném místních vysokých a černých lidí, objevil se tam najednou Angličan, sedl si vedle mě a dali jsme se do řeči. Vykládal mi, že žije na Svaté Lucii sedmnáct let, oženil se tam a živí se tím, že pěstuje kafe. Je tam prý půda plná minerálů a jeho kafe má tedy zvláštní, až unikátní chuť, za kterou lidi rádi platí. A fakt nekecal, protože jsem si ho po návratu vygoogloval, skutečně prodává to svoje zvláštní kafe. Takže v penzi jdu pěstovat kafe! Obsadím hned ten vedlejší ostrov u Svaté Lucie, to je jasná věc.