Obchodní partnery v Česku před nedávnem pobouřil, když si při jednání vytáhl z aktovky vějíř a začal se ovívat. V Japonsku zase překvapil kolegy, když se v sedm večer zvedl a šel se šéfa zeptat, jestli už může jít domů. Byl první v historii firmy, kdo si to troufl, a je bezesporu také prvním Čechem, který pravidelně užívá vějíř… Dá se říct, že život Romana Watanabeho je plný paradoxů. Přesto, nebo právě proto se mu podařilo zapustit kořeny v Japonsku a úspěšně tam obchodovat.

Jaké má v Japonsku postavení cizinec, který tam přichází za obchodem?

Má to samozřejmě složitější než místní. Musí se naučit pohybovat ve zcela odlišné kultuře domlouvat se jazykem, který patří k nejtěžším na světě. Na začátku se většina firem neobejde bez prostředníka, který pomůže překonat bariéru znakového písma. Na druhou stranu se Japonsko za posledních deset let velmi změnilo a otevřelo. Sabetsu, tedy diskriminace cizinců, už není vůbec tak silná, jako byla dříve. Já jsem přijel do Japonska v roce 2004, a když jsem v roce 2005 ukončil studium na Mezinárodní škole bojových umění, získal jsem práci manažera v Centru pro bojová umění a japonskou kulturu v Ósace. Obsazení takové pozice cizincem bylo pro většinu mých přátel, kteří již dlouho v Japonsku žili, velkým překvapením.

Co jste se v prvním japonském zaměstnání naučil?

Roman Watanabe (43)
jarvis_59c38a91498e27ac18d19b53.png
Dovolte mi představit se:
Foto: archiv

◼ V letech 1999–2004 vedl slovenskou pobočku firmy ZONER software, a. s., která se specializuje na program na úpravu fotografií.
◼ Po přestěhování do Japonska studoval Mezinárodní školu bojových umění a posléze pracoval jako manažer Centra pro bojová umění a japonskou kulturu v Ósace. Od roku 2006 je prezidentem japonské pobočky firmy ZONER.
◼ Oženil se s Japonkou a přejal její příjmení, mají spolu dvě děti. I když jejich manželství skončilo rozvodem, Roman Watanabe zůstal v Japonsku.
◼ Je držitelem šestého mistrovského stupně bojového umění Jo-do pro boj s palicí a působí jako instruktor bojových umění. Je zakládajícím členem a předsedou České hospodářské a průmyslové komory v Japonsku.

Dozvěděl jsem se, jak funguje japonská firma. To bylo velmi důležité pochopit. Měl jsem třeba nadřízeného, který v práci někdy i přespával. Oficiální pracovní doba končila v půl sedmé, ale všichni čekali, až odejde šéf. Ten ale, jako nejvýše postavený, zůstával nejdéle… A tak jedna půlka týmu večer pracovala, druhá půlka se tvářila, že pracuje, ale nebylo vhodné, aby někdo řekl, že už je padla. To je tradiční systém, který v Japonsku stále přežívá navzdory všem modernizacím. Do té firmy jsem vlastně změnu přinesl až já. Protože jsem byl cizinec, neostýchal jsem se večer zeptat, zda bych mohl jít domů − a nadřízený kývl rukou. Postupně to začali dělat i další kolegové. Do té doby neměli odvahu udělat ten první krok.

Kolik času jste potřeboval na zvládnutí toho komplikovaného jazyka?