Ačkoliv nová deska Concrete and Gold rockové skupiny Foo Fighters není nikterak objevná, stane se nejspíš událostí. I navzdory tomu, že většinou opakuje triky, které jsme od dvaadvacetileté americké kapely slyšeli už na některém z předchozích osmi alb. Ovšem jedenáct tak pečlivě vysoustružených písní jako na Concrete and Gold se objeví jen výjimečně.

Foo Fighters album pečlivě připravovali. Pracovali na něm už od začátku letošního roku. Na jaře pustili do rádií a na internet první singl, pětapůlminutový Run, má být poctou knize a filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.

Foo Fighters v singlu Run rozvinuli jeden ze svých oblíbených hudebních postupů. Skladba začíná nenápadným půlminutovým vybrnkáváním a pozvolna graduje do až hysterické hardrockové extáze s fantastickým zkresleným zvukem obou kytar.

Podobně gradujících skladeb je na desce několik − včetně singlu The Sky Is Neighborhood, jenž některými stavebními prvky připomíná beatlesáckou Abbey Road.

Vliv pozdních Beatles je nepochybně přítomen skoro v každé skladbě desky. Když se v akustické melodii a prosluněných vokálech písně Happy Ever After objeví rytmický zlom, posluchač už jen čeká, kdy se ozve hlas Paula McCartneyho.

Neozve se, protože skutečný McCartney hostuje až v následující skladbě Sunday Rain − ne jako zpěvák, ale coby bubeník. I to připomíná Abbey Road, kde si baskytarista Beatles na několika místech s chutí zabubnoval.

Druhým výrazným rysem desky Concrete and Gold jsou signifikantní krátké kytarové riffy. Ukazují i další inspiraci hluboko do minulosti rocku − k Led Zeppelin. Jsou stručné, úderné, podobně jako u Zeppelin derivované z prvních rhythm-and-bluesových nahrávek z 50. let minulého století a přetavené do elektronicky zkreslených barev.

Za příklad může posloužit píseň La Dee Da, jejíž vstupní riff je založen na brutálně zkresleném motivu basové kytary, po němž následuje kytarový riff, vzdáleně odkazující ke druhému albu Led Zeppelin.

Foo Fighters si odjakživa libují v prudkých zlomech nebo kontrastech a ty nechybějí ani na nové desce. Skupina si vychutnává protiklady akustických a elektrických pasáží, snivých sborů ve stylu Beach Boys a zběsilého vokálu lídra skupiny Davea Grohla, někdejšího člena kapely Nirvana. Nebo konfrontuje vzdušný pop rock s tvrdým hardcorem. Desce to dodává na lehkosti − i když překvapení se nekoná, protože podobné střihy nakonec najdeme v každé skladbě.

Album

Foo Fighters
Concrete and Gold
RCA Records 2017

Zajímavý posun v tvorbě Foo Fighters přišel s příchodem šestého člena. Skupina nikdy neměla klávesistu. Pokud potřebovala zvuk syntezátoru nebo varhan, obvykle ho nahrál sám Grohl. Nový stálý varhaník Rami Jaffee dodal souboru plnější zvuk v pozadí a spoustu nových barev, takže v nejafektovanějších pasážích zní Foo Fighters jako hutná valící se hmota.

Tam, kde klávesy trochu vyniknou, skupina nabere náznaky nového soundu, jejž by mohla posílit na příštích deskách. Někteří fanoušci v souvislosti s klávesami píší dokonce o třetí inspiraci alba, o písních ze středního období Pink Floyd. Potvrzuje to titulní skladba, kterou album končí.

Při vší dokonalosti si posluchač není jistý, zda hudba, již Foo Fighters provozují, je opravdu výrazem jejich srdcí. Spíš se zdá, že kapela tvoří podle šablony, kterou si nastavila před dvaadvaceti roky a dodnes ji pozvolna rozvíjí, zatímco doma si její členové s radostí pustí něco jiného. Ale možná si v soukromí přehrávají právě ty představitele klasického rocku, kteří jsou inspirací alba Concrete and Gold. 

Vždyť existuje spousta těch, kdo tvrdí, že v rocku už bylo vše vymyšleno a nové kapely jen na to vytvářejí variace. Pokud ale variují tak dobře jako Foo Fighters, není to tragédie.

Související