Pětiletá dívka vyleze na zábradlí balkonu a zamává prolétajícímu vrtulníku. Netuší, že prožívá poslední okamžiky svého doposud klidného života. Ve filmu First They Killed My Father o čtyřleté vládě Rudých Khmerů v Kambodži, který lze nově vidět na internetové platformě Netflix, však režisérka Angelina Jolie už nikdy neopustí ten nevinný pohled své malé protagonistky.

Jak vyobrazit hrůzné období, které nastalo poté, co Američané během války ve Vietnamu shodili na sousední Kambodžu 2,7 milionu tun bomb a následně vládu nad zemí převzala komunistická organizace Rudých Khmerů? Celebrita a zapálená obhájkyně lidských práv Jolie ve svém čtvrtém a nejlepším režijním počinu zvolila nečekanou perspektivu.

Nenatočila tradiční hollywoodský pohled západníma očima, ale snímek, v němž se kromě jediné kratičké scény neobjeví žádný běloch. Film produkoval mezinárodně úspěšný kambodžský dokumentarista Rithy Panh a svou náladou a tempem mnohem víc než hollywoodské drama připomíná zasněné, pozvolna vyprávěné snímky z oblasti jihovýchodní Asie.

Když musí hrdinka s rodinou opustit domov − tak jako většina obyvatel země, kde zrovna probíhá kulturní revoluce hodlající zbavit Kambodžu všeho západního −, začíná čtyřletá pouť světem, kterému navzdory snaze nastolit pevný řád vládne chaos.

Dívčin otec musí zamlčet, že dříve působil jako policista, a skrýt znalost francouzštiny, protože pro podobné přisluhovače dřívějšího režimu není v novém, "lepším" světě místo. A rodina brzy končí v pracovním táboře. Od té chvíle bude vše už jen horší.

Angelina Jolie vyšla ze vzpomínkové knihy lidskoprávní aktivistky Loung Ungové, která všechny události coby dívka prožila. Společně napsaly scénář, jenž se umně vyhýbá tomu, aby vyobrazoval hrůzné události přepjatě. Vše stojí na pozorování dětské hrdinky, která je spíš pasivním účastníkem dění.

V jejích očích události proplouvají kolem ve zdánlivém bezčasí. Režisérka spolu s oscarovým kameramanem Anthonym Dodem Mantlem až poeticky hledí na přírodní prostředí, když dívčí ruce osahávají fialové plody lilků na poli. Jako by v tom dětském pohledu svět zůstával v něčem stále stejný, vždy plný drobností a detailů, které je třeba nevinným zrakem prozkoumat − ať už doma, či uprostřed krušných podmínek.

Ve vodě u políček se někdy objeví mrtvola s prostřelenou hlavou, jindy zpovzdálí zazní věta, že je lepší omylem zabít nevinného než nechat žít nepřítele. Jen v podobných, tlumených, přesto dostatečně hrůzných obrysech vyvstává povaha revoluce, jež dělá z dospělých i dětí vojáky či rolníky v zájmu rovnosti mezi všemi.

Snímek vznikl především pro Netflix, ale ze všech filmových projektů této internetové televize patří spíš na plátno − v kinech je však uváděn pouze limitovaně. Nestojí na dialozích, ale na vyprávění pomocí velkorysých obrazů, často velkých celků či záběrů z nadhledu, které ukazují lidi jako migrující hmyz.

Jolie během dvouačtvrthodinové stopáže neuhne ze svého záměru vyprávět zasněným dětským pohledem. Dostává-li se však hrdinka do přímého kontaktu s válkou, objevuje se pochybnost, do jaké míry je tento způsob vidění stále vhodný.

Když kolem vybuchují nášlapné miny a kamera na ně hledí shůry jako na hrůzně krásné ornamenty, asi není namístě podezření, že chce režisérka estetizovat válku. Ale i tak: může lyrická dětská optika ospravedlnit všechna tvůrčí rozhodnutí?

Přesto jde o perspektivu, která nutí diváky vnímat děsivé historické události nezvyklýma očima. Bez přehnaného sentimentu i bez přílišné syrovosti. Jen zůstává otázka, zda ty výjevy brzy neodvanou z myslí diváků jako po probuzení ze sna.

Související