Ptát se na Dvořáka je jako chtít po herci, aby hovořil o Hamletovi," láme si hlavu v rozhovoru pro HN violoncellista Jean-Guihen Queyras. Právě byl dotázán na Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll, jejž zítra uvede na festivalu Dvořákova Praha. Nakonec prohlásí, že k této hudbě má skoro mystický vztah.

Padesátiletý kanadský rodák, jenž vyrůstal v Alžíru a později ve Francii, je dnes špičkovým světovým violoncellistou. Doprovázel přední orchestry, za svých téměř třicet nahrávek získal mnoho cen. Má široké repertoárové rozpětí od staré hudby po současnost, zvlášť se zaměřuje na sólové skladby pro violoncello. Povahou je dobrodruh − rád se prý ujímá hlavně projektů, jež nabourávají tradiční představy.

Příklad: letos na podzim Queyras doprovází avantgardní taneční soubor Rosas belgické choreografky Anny Teresy De Keersmaekerové v živém provedení Bachových suit pro sólové violoncello.

"Doprovodit hudbu tancem, tedy skutečně pohybem, je vrcholně umělecký úkol," poznamenává Queyras, jenž Bachovy suity považuje za stavební kámen violoncellového repertoáru. "Kdybych měl ale jmenovat dílo, které je pro violoncellisty srovnatelně důležité, bude to právě Dvořákův koncert," dodává.

O něm Queyras nakonec obšírně hovoří. Zná kontext, ví, za jakých okolností Dvořák skladbu vytvářel během svého posledního roku v USA. Když se dostane ke struktuře a melodii, jen srší superlativy.

"Co se komponování pro violoncello týče, ve své době to byla revoluce. Témata jsou typicky dvořákovská: chytlavá, procítěná, upřímná, prostě neodolatelná," líčí.

Dvořákův violoncellový koncert je pro Queyrase důležitý také osobně − hudebně ho prý přiměl přehodnotit názory. To se přihodilo v roce 2004, kdy jej Queyras natáčel s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a českým orchestrem dnes známým pod názvem PKF − Prague Philharmonia.

"Jiří na mě působil jako ztělesnění té hudby. Povzbuzovalo mě každé jeho gesto, každý dobrotivý úsměv, který mi věnoval. Své nahrávky takřka nikdy neposlouchám, ale tuhle si pouštím rád. Z vděku, že jsem měl možnost s Jiřím spolupracovat," poznamenává.

Na zítřejší koncert s Českou filharmonií pod taktovkou Petra Altrichtera se violoncellista těší. Ze všeho nejvíc na závěrečný úsek, jejž Dvořák připsal po návratu ze Spojených států a zjištění, že zemřela jeho mladická láska Josefina Kounicová.

"Je to jako elegie, jedno z nejkrásnějších završení skladby v hudebních dějinách. Slyšíte to a říkáte si: páni, pro tohle stojí za to přijít do nebe," říká.

Související