Téměř pět let Magdalena Juříková vede Galerii hlavního města Prahy. Respektovaná odbornice na současné umění předtím pracovala mimo jiné jako poradkyně pro umělecké akvizice v Komerční bance nebo pro Nadační fond Galerie Zlatá husa, spravující sbírku Vladimíra Železného.

"Žijeme stále tak trochu v pionýrské době," říká v rozhovoru o soukromém sběratelství.

Říká se, že když jste pracovala pro Vladimíra Železného, měla jste u výjimečných děl jako limitní cenu nakreslenou v aukčním katalogu ležatou osmičku. Pamatujete si na plátno, které se z nějakého důvodu nepodařilo do sbírky získat?

Uvízl mi v hlavě třeba obraz Krajina od Josefa Šímy z Krohovy sbírky, který se dražil zhruba před 15 lety v Dorotheu. Ten mě chvíli mrzel.

Za svého působení v Galerii Zlatá husa jste pořídila takřka tisícovku artefaktů. To je úctyhodná kadence. Kde jste díla sháněli?

Nakupovali jsme hodně přímo od autorů a z pozůstalostí. Byly to většinou velké kolekce, proto to číslo vypadá tak impozantně. Nicméně obrovskou příležitost pro nás znamenaly probíhající restituce. Bylo možné pořídit z jedné aukce třeba pět skutečně unikátních položek. Investiční pohled nebyl při výběru důležitý. Často jsme kupovali i jména, jež tehdy nikdo moc neakceptoval. Pro trh to byli nezajímaví autoři, ale ukazovali dosud neobjevený pohled na zavedená témata. Na výstavách figurují až teď.

Jaký jste měla základní klíč k výběru?

Když jsem v roce 1999 přišla, Vladimír Železný už měl sbírku asi 600 prací, což tvořilo rastr, do něhož se daly vkládat jednotlivosti. Vzhledem k restitucím jsme se přirozeně soustřeďovali na meziválečnou modernu, která se tehdy nabízela, nicméně intenzivně jsme kupovali i naše oblíbená 60. léta. Nakonec jsme tyto dvě hlavní osy doplňovali uměním 40. a 50. let. Samostatnou kapitolu představovala tvorba židovských a česko-německých autorů před druhou světovou válkou.

Magdalena Juříková

◼ Od roku 2012 je ředitelkou Galerie hlavního města Prahy. Ta za dobu jejího působení uspořádala přes stovku výstavních projektů, v nichž se představila tvorba například Jana Merty, Květy Pacovské, Jána Mančušky, Milana Grygara, Stanislava Podhrázského, Petra Nikla, Josefa Váchala nebo Jaroslava Róny. 

◼ V letech 1999–2012 pracovala pro Nadační fond Galerie Zlatá husa, který založil Vladimír Železný a jenž se stal jednou z největších kolekcí meziválečné avantgardy mimo institucionální sféru v Česku. 

◼ V 90. letech se jako odborný garant podílela v Komerční bance na nákupech uměleckých akvizic. V současnosti sbírka obsahuje přibližně 4000 inventarizovaných děl zejména autorů střední a mladší generace a byla veřejně prezentována v roce 2012 ve Wannieck Gallery. 

◼ Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, poté dlouhodobě působila ve Sbírce moderního sochařství Národní galerie v Praze.

V listopadu to bude pět let, co jste se stala ředitelkou Galerie hlavního města Prahy. Co pokládáte za největší dosavadní úspěch?

Za klíčové považuji, že jsme konečně konsolidovali finance a dokázali jsme je přesunout na naše hlavní činnosti − výstavní a akviziční. Jako další částečný krok kupředu vnímám fakt, že jsme snížili počet námi využívaných budov o ty, které byly pro naše účely nevhodné. Předali jsme Rothmayerovu vilu a Dům U Zlatého prstenu Muzeu hlavního města Prahy a druhé patro Staroměstské radnice zpátky magistrátu. Nicméně v současnosti stále spravujeme sedm objektů. Teď navíc budeme intenzivně usilovat o trvalé umístění Muchovy Epopeje.

Kde se teď Slovanská epopej vlastně nalézá?

Je dočasně uložena ve Veletržním paláci. Veřejnost ji bude moci vidět příští rok v Obecním domě při příležitosti oslav výročí vzniku republiky. Z dvacetidílného cyklu zde bude vystaveno patrně 11 menších pláten, ta největší se tam bohužel nevejdou. Věřím, že to bude divácky přitažlivá expozice, protože Mucha svým výrazem do tohoto prostoru patří. Pokud jde o její stálé umístění, teď na podzim by měla být vyhlášena architektonická soutěž na nový pavilon na Florenci, respektive na pozemku bývalého těšnovského nádraží.

Státní instituce na tom obecně nejsou moc dobře, zejména co se týká financí na nové přírůstky. V jaké situaci je GHMP?

Poměrně záhy po mém nástupu se nám podařilo ušetřit prostředky na nákup uměleckých děl. Rok nato už jsme získali od zřizovatele přímo samostatnou investiční položku na akvizice, která se v současnosti pohybuje kolem šesti milionů korun ročně. Nakupujeme zejména umělce, které zároveň vystavujeme, takže jejich cenové požadavky bývají obvykle vstřícnější. Navíc se tak sbírka logicky doplňuje a rozrůstá, protože vlastně dáváme prostor autorům, kteří jsou součástí našich dlouhodobě sledovaných tendencí. Snažíme se občas vstupovat i do aukcí. Někdy to vyjde, častěji však odcházíme poraženi. Konkurence je veliká a finančně silná. Nedávno jsme také jako dar obdrželi například grafiky Jiřího Johna a Koblasovy práce na papíře. Občas tímto způsobem získáme desítky, někdy ale i stovky artefaktů ročně. Proto plánujeme tento podzim otevřít v Městské knihovně výstavu z našich akvizic za posledních pět let.

Při pohledu na vaše realizované výstavy i start-upy, mapující nejmladší generaci naší výtvarné scény, je patrný vzrůstající počet sochařských projektů. Je to váš dlouhodobý záměr?

GHMP musí hledat specifika, kterými by se odlišila od ostatních institucí. My disponujeme hned několika specialisty na sochařství, takže také proto se přirozeně ubíráme i tímto směrem. Po zániku expozice na Zbraslavi zůstává v Čechách vůči sochařství dluh, který se budeme snažit alespoň částečně vyrovnávat.

Máme před sebou podzimní výstavní sezonu. Na co se v ní těšíte?

Na konci září bude otevřena reprezentativní výstava Le Secessioni Europee − Monaco Vienna Praga Roma v italském Rovigu, která se věnuje evropskému umění na přelomu století. České umění zde bude zastoupeno řadou děl jak ze státních, tak soukromých kolekcí. Považuji to za významné také z toho důvodu, že podobně rozsáhlých mezinárodních přehlídek, kde se tuzemská tvorba konfrontuje s evropskou scénou, není mnoho.

Někteří sběratelé se stále obávají půjčovat na výstavy svá díla, navíc do zahraničí. Oprávněně?

Jde-li o zavedenou pořádající instituci, která je schopna zajistit adekvátní podmínky výpůjčky, tak není proč. Účastí na důležitých výstavách každé dílo logicky získává na prestiži, vstupuje tím do vybrané společnosti a získává mezinárodní ostruhy. To vše je velkým příslibem do budoucna, neboť nezůstane při podobných příležitostech bez povšimnutí a jeho "nominální" hodnota tak rychleji stoupá. Sbírkotvorná činnost neznamená pouze výběr a nákup děl samotných, neméně důležitá je také jejich správa a prezentace. S dílem se musí neustále pracovat.

Doporučovala byste začínajícím sběratelům určit si nějaké časové, oborové či jiné hranice?

Ideálně by zprvu neměli mít žádné limity. Ono to postupně a přirozeně vyplyne. Hlavní je prvotní nadšení. Ta specifická tendence se časem bezpečně projeví a dá se případně odborně směřovat a tříbit. Na rozdíl od investora se tak sběratel vyhne případnému zklamání, když se dílo po nějaké době výrazně finančně nezhodnotí, protože k němu má prostě jiný, zejména osobní vztah.

Kterou soukromou a kterou korporátní sbírku současného umění považujete v Čechách za nejdůležitější a proč?

V této oblasti je pro mě taková sběratelská hvězda Richard Adam. Jeho kolekce byla budována s absolutním nadšením a důvěrou v umělce a dobu. On byl vlastně také původcem myšlenky, aby další velká sbírka umění 90. let, totiž Komerční banky, byla poprvé veřejně prezentovaná. Do té doby díla fungovala jen v rámci administrativních interiérů banky a jejích poboček po Česku.

Právě v Komerční bance jste se několik let podílela na nákupech uměleckých akvizic. Podle jakých kritérií jste díla tehdy vybírali?

Myšlenka byla taková, že se bude z galerií a ateliérů kupovat současné progresivní umění jako příklad dynamické investice, což mělo zároveň Komerční bance pomoci získat image aktuálnosti. Při rekonstrukci či výstavbě pobočky bylo vždy vyčleněné nějaké procento na "výzdobu", takže jsme díla pořizovali do konkrétních prostor a zároveň spolupracovali s architekty. Z umělců tehdejší mladší generace můžu jmenovat třeba Jiřího Davida, Petra Písaříka, Jaroslava Rónu, Michala Pěchoučka, Petra Nikla, Antonína Střížka, Jakuba Špaňhela, Petra Pastrňáka nebo Michala Škodu. Nutno říci, že v této intenzitě a s tímto rozsahem akvizic se Komerční banka velmi zasloužila o podporu trhu tehdejšího umění, kterému se tak podařilo přežít do lepších časů.

Jak nyní hodnotíte situaci na trhu se současným uměním?

Myslím, že se za posledních pět let razantně změnila. Mladé umění má, vyjma aukčního segmentu, v komerční sféře čím dál tím lepší postavení. Nejenže vznikla spousta sebevědomých soukromých galerií, ale existuje i mnoho velmi aktivních nezávislých iniciativ. Domácí sběratelé navíc přestávají být konzervativní, nebojí se riskovat. Zároveň si všímají, že čeští umělci jsou schopni obstát i v zahraniční konkurenci.

Jakou roli hraje podle vás soukromé sběratelství v dnešní společnosti?

Žijeme stále tak trochu v pionýrské době. Dodnes se mnoho majitelů rozsáhlých kolekcí obává vyjít s nimi na veřejnost, zpřístupnit je. Věřím, že se to postupně změní také proto, že mnozí vlastní velmi důležitá díla, která by neměla zůstávat v sejfech. Při pohledu do minulosti je samozřejmě jasné, že bez podpory soukromých mecenášů se umění a jeho společenská role jen těžko uplatňuje.

Máte na mysli někoho konkrétního?

Stačí se podívat třeba na všeobecně známou sbírku Jindřicha Waldese, která vznikala jako osobní záliba jednotlivce a postupně získala až muzejní parametry. Waldes byl natolik prozíravý, že kromě nákupů staršího umění věnoval i nemalé prostředky na to, aby soustavně podporoval také své současníky. Nyní, téměř po sto letech, obdivujeme jeho výjimečnou intuici a odvahu, s jakou se rozhodoval. Bez něj by byla celá jedna velká kapitola našich dějin umění o něco chudší.

Související