Promenáda u vody, moderní reprezentativní vily, restaurační zahrádky plné hostů popíjejících drink při západu slunce. "Když si sem jdu k večeru zaběhat, chvilkami si připadám, jako bych byl někde na jihu Evropy. Je to skoro taková dovolenková idylka," pochvaluje si čtyřicetiletý Sascha prostředí u jezera Phoenix na jihu Dortmundu. Podobně jako on zde chvíli oddychu nejen o víkendu či při hezkém počasí tráví stovky lidí.

Nálada v německé baště sociální demokracie je týden před volbami uvolněná. Město se 600 tisíci obyvateli se sice nadále potýká s jistými problémy, celkově se ale transformace průmyslového centra zdařila a nová odvětví dnes prosperují.

Ještě před dvaceti třiceti lety patřila čtvrť kolem Phoenixu mezi horší části města, známá byla především díky hutnímu průmyslu. Namísto jezera zde tehdy stála obrovská ocelárna Hermannshütte, jejíž žhavá ocel prý při vaření dokázala doruda zabarvit i noční nebe. "Tomu se pak říkalo, že Ježíšek peče cukroví," vzpomíná pětapadesátiletá Karin, jejíž otec v ocelárnách pracoval.

V roce 2001 ale byla továrna demontována a přesunuta do Číny (kde dodnes stojí a funguje) a zbylá plocha byla zaplavena. Kolem jezera vznikla nová obytná čtvrť, která je dnes symbolem proměny města.

Průmysl dlouhá desetiletí utvářel podobu města, tempo vývoje udávala takzvaná souhra uhlí, oceli a piva. Ve vrcholné éře v hutích a dolech pracovalo na 127 tisíc lidí. Z průmyslové tradice pramení i silné postavení sociální demokracie (SPD) a odborů. V roce 1964 získala SPD ve volbách rekordních 61,4 procenta hlasů a i v osmdesátých a počátkem devadesátých let se mohla spolehnout na podporu více než poloviny voličů. O Dortmundu se proto tvrdí, že je "srdeční komorou" strany a někdejší kancléř Willy Brandt ji označil za hlavní město SPD.

I když postupem času o podporu přicházela (v jarních komunálních volbách jí hlas dalo "jen" 36,9 procenta voličů), její postavení je zde nadále dominantní a jedno z nejsilnějších v Německu. To zřejmě souvisí s přenosem politických názorů z rodičů na děti, ale místní také oceňují, jak se sociální demokracie zasadila o proměnu města. Koneckonců z jejích řad pochází i dortmundští primátoři, a to nepřetržitě již od roku 1946. "Výrazně se změnila například infrastruktura, a to nejen co se týče například sítě městské dopravy či metra, silnic, ale také co se týče výstavby," vysvětluje Sascha, který pracuje jako pošťák v centru města.

Úpadek uhelného průmyslu se začal rýsovat již koncem padesátých let, v polovině let sedmdesátých pak nastala krize v ocelářství. Brzy bylo jasné, že město potřebuje nové nasměrování. "Dělníci sice protestovali, ale víceméně jim bylo jasné, že nemají na výběr. Můj otec tehdy měl štěstí a šel rovnou do předčasného důchodu, můj manžel se zavčas začal poohlížet jinde a ještě před propuštěním si našel novou práci," vzpomíná Karin, která v Dortmundu žije celý život.

Kromě služeb a logistiky se jedním z nových pilířů města stala věda. V roce 1968 došlo k založení technické univerzity, kterou dnes navštěvuje téměř 35 tisíc studentů, kromě toho se zde usídlily četné vědecké instituce a byl založen technologický park.

Svůj hlavní rozmach ale někdejší hanzovní město zažilo v posledních patnácti letech, poté co v roce 1998 ukončila provoz poslední ocelárna. Ve spolupráci s velkou poradenskou firmou tehdy vznikl konkrétní plán, jak v regionu usídlit nové firmy a odvětví a vykompenzovat oněch téměř sto tisíc pracovních míst, která zanikla s odchodem průmyslu. Jeho cílem bylo zaměřit se na inovativní branže, jako jsou informační technologie, mikrotechnika, biotechnologie či logistika. Město aktivně podporovalo příchod nových firem a vznik start-upů, již po deseti letech díky tomu vzniklo na sedmdesát tisíc nových míst.

"Ne všichni se ale v tomhle novém světě uchytí. Chybí jim potřebná kvalifikace," míní Sascha. "A na trhu s jednoduššími pracemi je konkurence velká, protože sem míří spousta pracovních sil z východní Evropy, které jsou levnější," poukazuje na stinné stránky vývoje. Jeho slova dokládá i pohled na statistiku nezaměstnanosti, která je zde s 11,2 procenta téměř dvakrát vyšší než celoněmecký průměr.

K horšímu se podle Saschy vyvinul i sever města, především čtvrť zvaná Nordstadt. Zde sice odjakživa bydleli hlavně přistěhovalci, v posledních letech ale jejich počet roste a od města se čtvrť do jisté míry izoluje. "Já tam v šedesátých letech vyrůstala. Mezi sousedy tehdy bylo spousta gastarbeiterů, ale všichni jsme spolu vycházeli velmi dobře. Měla jsem kamarádku Španělku i Turkyni," vzpomíná Karin. "Dnes v Nordstadtu bydlí hlavně Arabové, kteří tvoří komunitu sami pro sebe. Já už tam proto moc nechodím," dodává.

Téma uprchlíků proto pro ni v současných parlamentních volbách, které se budou konat 24. září, také hraje jistou roli, i když větší důraz klade na přístup jednotlivých stran, co se týče rostoucí chudoby. Zda bude pokračovat v rodinné tradici a volit SPD, Karin ještě neví. "Konkurenční křesťanská demokracie to ale zajisté nebude," dodává s jistým úšklebkem.

jarvis_59bc115f498e27acd2d1007f.jpeg
Tady stála ocelárna. Dnes je na jejím místě umělé jezero s rezidenční a odpočinkovou zónou.
Foto: Shutterstock
jarvis_59bc115f498e27acd2d10083.jpeg
V Dortmundu jsou stále k vidění pozůstatky industriální architektury.
Související