Dlouho jsme této křehké, dnes dvaasedmdesátileté dámě přisuzovali andělské rysy. To když byla po desetiletí střídavě propouštěna a pak zase nucena žít v domácím vězení, Václav Havel se za ni přimlouval a psal jí dopisy na podporu a ona vzkazovala světu, že krutou vojenskou diktaturu musí v její zemi nahradit demokracie s důrazem na úctu k lidským právům.

Vypadala, jako by měla svatozář. Byla ikonou všech, kdo se zasazují o to, aby bylo ve světě méně nespravedlnosti. Právě i na Havlův návrh získala v roce 1991 Nobelovu cenu za mír. Takže když ji v roce 2010 vojáci přestali hlídat a ona pak přivedla svou stranu, Národní ligu pro demokracii, k drtivému vítězství ve volbách, převládl ve světě pocit, že zlý barmský příběh skončil a na naší planetě je o jeden děs méně. Byl to však omyl.

Armáda, která po desetiletí zotročovala padesátimilionovou Barmu, o svou moc nepřišla. Ani nedala vale svým genocidním instinktům. Metodou spálené země dál drtí nespokojenost, kterou vůči dříve vojenské a dnes civilní vládě pociťují některé surově utlačované menšiny.

Jde zhruba o milion Kačinů (zpola bud­dhisté, zpola křesťané) v severním Kačinském státě, pět milionů Karenů (převážně buddhisté, asi z pětiny křesťané) ve východním Karenském státě a milion muslimských Rohingů obývajících Rakhinský stát na západě. Ti dokonce ani nemají nárok na občanství. Jistě i proto, že jsou coby muslimové vadou na kráse armádou propagovaného, vypjatě nacionalistického pojetí státní identity, opírajícího se nábožensky výlučně o buddhismus.