Za starých dynastií v Mezopotámii či Egyptě bylo dobrým zvykem jednou začas vyhlásit dluhovou amnestii. Ne moc často − tak dvakrát až třikrát za století, vždy u nějaké vhodné příležitosti, třeba nástupu nového panovníka na trůn. Nevolení šéfové zemí si totiž velmi dobře uvědomovali, co to znamená, když obyvatelé spadnou do dluhové pasti. Dobře chápali, že nespokojenost zadlužených je obrovská a vede k povstáním. A protože měli v úmyslu setrvat u moci co nejdéle a předat ji svým potomkům, jednou začas "zatřásli" světem. I proto jejich dynastie přežily staletí.

Dnešní vládcové omezení čtyřletým volebním obdobím si dlouhodobé úvahy o společnosti většinou nepřipouštějí. Jediné, co potřebují, je získat voliče, což neznamená, že je po volbách musí uspokojit splněním svých slibů. Návrh státního programu jednorázového oddlužení, který představila ČSSD, patří mezi tato lákadla. Šest set padesát tisíc Čechů, kteří mají na krku několik exekucí, z nichž se nechtějí nebo nedokážou dostat, je poměrně silná voličská základna.

Samotná myšlenka smazání starých dluhů, třebas i za pomoci státního programu, není naprosto zavrženíhodná. Pokud bychom však měli brát návrh naprosto vážně, musíme jeho parametry označit minimálně za zvláštní. Nabídka pro věřitele má podle ČSSD vypadat následovně: do 10 tisíc korun dluhu na jistině (tedy bez úroků a poplatků za exekutory, soud apod.) má dostat věřitel od státu 100 procent. Dluh mezi 10 a 100 tisíci návrh oceňuje na 10 tisíc a 10 procent ze zbytku dluhu. Pokud někdo neplatiči půjčil přes dvě stě tisíc, třeba milion, víc než dvacet tisíc od státu nedostane.

A teď zpátky k realitě. Většina vícenásobných exekucí, které lidé nemají šanci splatit, skutečně vzniká kvůli tzv. bagatelním dluhům, tedy těm do 10 tisíc korun. Jedná se převážně o dluhy za komunální odpad, dopravní přestupky, pokuty za jízdu na černo ve veřejné dopravě a pokuty za přestupky proti občanskému soužití. Úspěšnost vymáhání se pohybuje v rozmezí dvanácti až jednadvaceti procent, většinou totiž není z čeho brát a na sociální dávky exekutor nemůže. Návrh ČSSD tak v podstatě znamená, že by stát vykoupil dluhy, které uložila nějaká státní organizace (policie), případně obecní úřad (odpad) či městský podnik (jízda na černo). Prostě se jen dluh přesune z jedné kolonky veřejné správy do druhé. Pro ostatní věřitele, například banky, nabídka smysl nedává.

Oddlužit ty, kterým se kvůli špatně nastaveným exekutorským poplatkům vyšplhaly dluhy z několika stovek korun na desetitisíce až statisíce, je v zásadě správné. Vydat signál, že "svoje" pohledávky stát zaplatí z rozpočtu a ostatní ať se starají sami, je ovšem špatně.