Když ve Štrasburku promlouvá předseda Evropské komise, jehož pravomoci jsou ve srovnání s vládcem Bílého domu podstatně omezenější, záleží mnohem více na jeho osobnosti a zkušenosti, zda jeho Zpráva o stavu Evropské unie nezůstane jen povinným slovním cvičením.

Jean-Claude Juncker má za sebou osmnáct let coby lucemburský premiér, takže jak se utváří a jak funguje evropská politika, ví mnohem lépe než mnozí z těch, kteří jej karikují jako bruselského byrokrata. Menu, které včera naservíroval Evropskému parlamentu, obsahuje chody, v nichž by si měl každý ze sedmadvacítky, protože osmadvacátá Británie už je de facto mezi dveřmi, vybrat.

V případě Česka lze samozřejmě zlehčit zmínky o nepřípustnosti dvojí kvality potravin jako příliš malé úlitby. Potíž je však v tom, že Praha či Bratislava nedokázaly dostatečně jasně formulovat jiná přání, a Juncker se jen snaží vyslyšet různá poselství, která od členských zemí dostal.

Jsou však i zajímavější vzkazy než ty, které se týkají veřejnosti srozumitelného tématu kvality potravin. Brexit, který oficiálně dojde svého naplnění 30. března 2019, na kdy je − jistě cíleně − naplánován summit do rumunského Sibiu, staví celou Evropskou unii před volbu, jak pokračovat. A na tu otázku si musí odpovědět jak ti, kteří nepoužívají společnou měnu, tak ti, kteří už v eurozóně jsou.

Když Juncker Česku a dalším říká, že je na nich, jak se rozhodnou, tak zároveň vzkazuje, že lepší bude, pokud se obrysy eurozóny a celé EU budou shodovat, a totéž platí pro prostor Schengenu bez hraničních kontrol. Co není vysloveno nahlas, ale co nelze obejít, je fakt, že po odchodu Británie budou země bez eura vůči ostatním v jasné menšině. Proto Junckerův vzkaz, že je proti vícerychlostní Evropě, který by se dal vykládat jako vstřícnost vůči těm, kdo se obávají, že vedle eurozóny zůstanou takříkajíc v pomalejším pruhu, nebo dokonce na holičkách, nutno číst jako jasné pozvání: Připojte se.

Pokud Češi zvažují, zda a případně kdy přijmou společnou měnu, měli by si − tedy hlavně jejich politici − udělat domácí úkoly na toto téma a výsledek veřejně důkladně ve věcné debatě probrat. Stejně by bylo namístě znát, jak se může eurozóna v nejbližší době vyvíjet, a tady vyslal Juncker ve své Zprávě o stavu Evropské unie několik důležitých poselství. Například nepřímo odmítl část představ francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, když se postavil proti oddělenému společnému rozpočtu devatenácti zemí eurozóny nebo proti tomu, aby jejich europoslanci zasedali společně.

Pravděpodobná vítězka zářijových německých voleb ještě nedala zcela najevo, co si o budoucnosti eurozóny myslí, ale je pravděpodobné, že jestli je někdo o názorech Angely Merkelové informován, je to právě Juncker. Je příliš zkušený, než aby se veřejně postavil proti tomu, na čem by se dokázaly shodnout Berlín i Paříž. Z tohoto pohledu je mnohem závažnější jiný vzkaz týkající se tentokrát celé unie. Junckerova myšlenka, že je třeba zvážit další ústup od hlasování, kde se rozhoduje jednomyslně, ve prospěch hlasování, kde se uplatní kvalifikovaná většina, je ve vzduchu již delší dobu a zůstává pouze otázkou času, kdy se oficiálně dostane na stůl sedmadvacítky.

V Česku po zkušenosti, kdy společný postup opustila při hlasování o systému přerozdělovacích kvót Varšava a znemožnila tak jeho zablokování, z toho musí leckoho brnět uši. Jenže delší zkušenost učí, že mnohem častěji zástupci členských zemí jednají tak dlouho, dokud není dosaženo všeobecné shody, místo toho, aby se navzájem válcovali. Nicméně nejde jen o český pohled. Chce-li Juncker dát více místa většinovému rozhodování i ve společné zahraniční nebo bezpečnostní politice, není vůbec jisté, zda země jako Francie či Německo budou touto vidinou nadšeny, i když možná každá z jiných důvodů. Berlínu by se asi nelíbilo, pokud by jeho názor byl například přehlasován při rozhodování o použití vojenské síly, a Paříž jak v zahraniční, tak bezpečnostní politice vždy kladla velký důraz na vlastní suverenitu.

Jak vidno, Juncker ve své Zprávě o stavu Evropské unie do svého menu zakomponoval chody, z nichž některé budou po chuti jedněm a jiní se budou ošívat. Česko by ale udělalo největší chybu, pokud by si odškrtávalo jen to, co mu jde pod nos a co ne. Hrát se totiž bude na celém evropském hřišti.