Když ve tři ráno chytili v Janově italští policisté devatenáctiletého studenta, kterak po odchodu z baru ulevuje svému močovému měchýři na veřejnosti, avizované pokutě se prý ani moc nedivil. Úlek přišel až ve chvíli, kdy dostal dopis s částkou, kterou má zaplatit: deset tisíc eur za použití ulice coby veřejného záchodku je skutečně dost. Nakonec mu prominuli dvě třetiny, protože jeho otec zaplatil do 60 dnů. I tak byla ovšem pokuta ve výši 3333 eur citelná.

Janovský případ není ojedinělý. Naposledy odcházeli s více než třítisícovou pokutou na osobu dva mladíci, kteří v Ligurii v národním parku Cinque Terre ve městě Monterosso místo pisoáru použili molo. Pokuty v Itálii jsou drakonické, karabiniéři nesmlouvaví.

V Česku podle nového přestupkového zákona, který platí od července, přijde močení na veřejnosti "pouze" na deset tisíc korun, ve správním řízení pak na dvojnásobek. Dřív se přitom pokuta mohla vyšplhat až na 30 tisíc. Když ale nedávno slovenský občan z nedostatku jiných příležitostí využil coby toaletu plzeňský památník Díky, Ameriko! a dostal pokutu pět tisíc korun, psala o ní média jako o "likvidační". Jediné, co mělo čtenáře uklidnit, bylo, že šlo o cizího státního příslušníka, takže pokuta byla samozřejmě v pořádku, protože kde by se Česko ocitlo, kdyby nechalo cizince očurávat české památky.

Výjimkou pro veřejné močení, kterou připouští i nový zákon, je krajní nouze. Tedy pokud dotyčný dokáže, že skutečně musel. Když přitom působí dostatečně vážně a střízlivě, tak mu to možná i projde, zejména představí-li se jako vysokoškolský profesor. Děti do 15 let samozřejmě mohou beztrestně močit kdykoliv a kdekoliv.

Faktem je, že se člověk prakticky nemůže projít po Praze v jakoukoliv denní či noční dobu, aby přitom nenatrefil na muže močícího u stromu (ženy jsou v křoví, tudíž neviditelné) a o cizince většinou nejde. V podstatě se zdá, že v hlavním městě soupeří zhruba o čtyři tisíce stromů ve stromořadích první kategorie a o dalších pár desítek tisíc nekategorizovaných stromů v ulicích celkem 100 544 registrovaných psů spolu se 300 tisíci muži produktivního věku. V ulicích s koncentrací restauračních zařízení (která musí mít ze zákona toalety) se občas zdá, že má každý strom svoji frontu s přiděleným pořadníkem.

Močení na veřejnosti naposledy řešil ve velkém magistrát Prahy v roce 2013, kdy požádal městskou policii, aby vytipovala seznam močí páchnoucích lokalit a vypracovala návrh opatření, co s tím. Policie tehdy sdělila, že může magistrátu předat seznam všech ulic na Starém Městě. A většiny ulic mimo něj.

Jediným opatřením k nápravě se zdá být plánované vylepšení několika podchodů, které většinou plní funkci veřejných záchodků. A také každoročně rostoucí výdaje na čištění loužiček všeho druhu a původu a občasná značka, která upozorňuje, že močení na ulici není dovolené, kdyby to třeba někdo nevěděl.

Existují samozřejmě mapy veřejných toalet, a to dokonce dvě: jednu vypracoval magistrát a je k dohledání na webu Geoportalpraha.cz. Lehkým nedostatkem této mapy ovšem je (když pomineme to, že ji člověk na webu musí skutečně velmi důkladně hledat), že k nalezení přibližně šedesáti dostupných toalet v centru dotyčný potřebuje obrovskou lupu, případně velkoformátovou obrazovku, se kterou běžná populace na procházky nechodí. Druhou možností je aplikace WC kompas, která zahrnuje i toalety na policejních stanicích, jimž se ovšem normální člověk se zkušeností s prací tuzemských ochranných složek s díky vyhne. Jinou otázkou je, jestli je 140 veřejných toalet (60 v centru a zbytek na nádraží, letištích a v metru) či 273 použitelných WC (zahrnuje policejní stanice, přátelské restaurace apod.) dost na 1,3 milionu obyvatel a sedm milionů turistů, kteří Prahu ročně navštíví.

Tažení za beztrestné močení

Močení na veřejnosti řeší nejen Praha, ale celý svět. Navíc se zdá, že mu postupně začíná být nakloněn. V létě newyorské deníky očekávaly kolaps: to když se tamní radnice rozhodla močení na veřejnosti přesunout z kategorie trestných činů do přestupků, za které může dotyčný dostat pouze pokutu, případně veřejné práce. Podle kritiků tím New York totálně zlikvidoval filozofii tzv. rozbitého okna, kterou kdysi zavedl starosta Rudy Giuliani a která spočívá v tom, že se trestá všechno, bez ohledu na závažnost. Tažení prý zajistilo, že se z jednoho z nejnebezpečnějších měst New York stala bezmála oáza klidu a bezpečí. I když s čurajícími lidmi, jak dokazuje 18 tisíc trestních řízení, která i přes hrozící tresty loni řešily tamní soudy. S tím je ovšem dneska konec, tedy nikoliv s močením, ale s jeho trestností.

Tažení za zmírnění trestů za močení na veřejnosti probíhá i v dalších městech Spojených států. Jde o reakci na růst počtu lidí bez domova, ale také na snahu vysídlit nelegální imigranty bez ohledu na délku jejich pobytu v USA, se kterou přišel prezident Trump. Přesun z trestného činu do kategorie přestupků totiž znamená, že dotyčný nemusí poskytnout otisky prstů, a tím se nedostane do policejní databáze.

Kampaň za beztrestné močení ovšem někdy nabírá i hodně bizarní podoby. Například v Seattlu radní Larry Gossett odmítl vyčistit pomočené ulice vodou, protože mu to přišlo jako nepřípustné obtěžování těch, kteří na ulicích bydlí a používají je coby veřejné toalety. Reakci bezdomovců se americkým deníkům zjistit nepodařilo.

Samozřejmě močení na ulici nelze ani v USA tolerovat, když je projevem náboženské nesnášenlivosti. Naposledy se o tom přesvědčil třiadvacetiletý Sheidali Dzhalilov, který se rozhodl pomstít židům močením na pensylvánskou synagogu. Možná kdyby přitom neukázal v plné kráse svůj obličej na kameru a akt nedoprovázel neslušnými gesty, nečekal by ve vazbě a nemusel se zodpovídat asi z dvaceti trestných činů, jež mimo močení zahrnují hanobení rasy a národa.

Evropa se v zásadě shoduje v tom, že močení na veřejnosti není trestným činem, i když Itálie k tomuto poznání dospěla teprve na začátku loňského roku. Dekriminalizace ovšem neznamená beztrestnost: maximální pokuta ve výši deseti tisíc eur činí z Itálie nejdražší veřejný prostor v Evropské unii. I Itálie ovšem uznává krajní nouzi − nesmí k ní ale dojít v katedrále s vysvětlením, že dotyčný je ateista a že nutně potřeboval, jak se nedávno stalo ve Florencii. Močení na veřejnosti nepřejí ani Vídeň (pokuta 700 eur), Madrid (600 eur) a Dublin (500 eur). V Bruselu se může pokuta vyšplhat na 350 eur a výmluva, že dotyčný pouze napodobuje čurajícího chlapečka, nepomůže. Berlín či Helsinky jsou naopak tolerantní, pokuty ve výši 20, resp. 30 eur jsou ve srovnání se zbytkem Evropy pakatel.

Víc záchodků, víc unisex

Řešení je poměrně jednoduché a lze k němu dospět i bez studií nadnárodních poradenských kanceláří: víc záchodků, které jsou čisté, zdarma, a tedy pro všechny, včetně neviditelných bezdomovců.

Jediný, kdo něco takového zvládá, je Německo, částečně pak Nizozemsko a Skandinávie, což jsou země, které k překvapení zbytku Evropy zvládají daleko víc věcí, než jsou veřejné záchodky. Tady se už nevede debata o tom, jestli ano, nebo ne − germánské národy už zjistily, že močení je nutné-, ale jak a kde. Francouzská inspirace, tedy kombinace květináče a pisoáru v jednom za pouhé tři tisíce eur, je pro severské národy, lpící na genderové rovnosti, zřejmě nepřijatelná. V Berlíně proto přišli s unisexovými pisoáry, které dovolují přístup jakémukoliv pohlaví (Německo už má oficiálně tři). Musí jen vyřešit námitky žen, že nejsou příliš pohodlné.

Pobídkou pro instalaci toalet zdarma může být následné využití − například při přeměně moči na elektrickou energii, což je prý vynález, který posune africké rozvojové země do dalšího tisíciletí. Finové pak vyrobili z lidské moči hnojivo, Dánové z dodaného "materiálu" nashromážděného během jednoho hudebního festivalu podle BBC dokonce uvařili pivo. Nutno dodat, že Dánové byli také jediní, kteří toto pivo rovněž vypili.

To vše ovšem vyžaduje dostatek záchodků. Něco takového je pro města typu Prahy naprosto nemyslitelné. Protože proč investovat pár milionů do veřejných toalet, když lze například za pouhých 17,5 milionu nakoupit betonové květináče (starosta Prahy 5 Milan Jančík v roce 2012, pamatujete?). Ty jsou sice k ničemu (dokonce ani k okrase chodníků ne), jenže kdo by chtěl vyhrát volby záchodkovým hlasem?