V půl páté ráno vkročila do olympijské vesnice smrt. Měla podobu osmi stínů, které se přehouply přes plot a zamířily k budově, v níž spali členové izraelské výpravy. Palestinští teroristé nebloudili, šli najisto. Dva členové této skupiny pojmenované Černé září se předtím nechali zaměstnat při stavbě mnichovské olympijské vesnice, areál tedy znali. Úder, k němuž došlo 5. září 1972, tedy před 45 lety, byl připraven důkladně.

A to včetně kopií klíčů od apartmánů obývaných právě Izraelci. Jedna z nich se však v zámku napoprvé zasekla a šramot zaujal pozornost Josefa Gutfreunda, čtyřicetiletého rozhodčího soutěží v řeckořímském zápase. Když zjistil, že budovu obsazují nezvaní návštěvníci, zařval: "Kluci, kryjte se!" A zablokoval na několik okamžiků dveře. Díky tomu se trenérovi vzpěračů Tuvjovi Sokolovskému podařilo uniknout.

Dvanáct rukojmí však Palestinci zajistili. A záhy jich bylo jen devět. Zápasníkovi Gadu Tsobarimu se podařilo uniknout při pokusu o odpor, za který trenér zápasníků Moše Weinberg a vzpěrač Josef Romano zaplatili životem.

Vrhli se na únosce vybaveni nožem na ovoce, Weinbergovi vzápětí smrtící kulka z kalašnikova zasáhla tvář. A Romana pak únosci před zraky dalších zděšených rukojmí před popravou krutě mučili. Na Romanovo zohavené tělo se pak jeho kamarádi museli pro výstrahu dívat dlouhé hodiny, než s únosci zamířili na letiště, kde tragédie vyvrcholila.

Zpackaná policejní akce

Pět let předtím bojoval Josef Romano v izraelské uniformě v takzvané šestidenní válce, do Mnichova odjížděl na olympijské hry jako dvaatřicetiletý. Nakonec mu vystoupení v soutěži znemožnily bolesti v operovaném koleni. Šestého září se měl Romano vracet domů do Izraele, za rodinou. Černé září však udeřilo už o den dřív.

"Naši muži se tehdy z olympijských her vrátili domů v rakvích jen proto, že byli Izraelci," konstatovala jeho manželka Ilana Romanová. Minulý týden ve středu se sama ocitla v Mnichově, kde se za přítomnosti prezidentů Německa a Izraele, tedy Franka-Waltera Steinmeiera a Reuvena Rivlina, po 45 letech od tragédie dočkala otevření památníku věnovaného jejím obětem.

"Neboj se, Ilano, nic se nestane. Když něco dělají Němci, je to vždycky perfektní," řekl prý Josef Romano manželce, když si před odletem do Mnichova dělala starost o jeho bezpečnost. Mýlil se.

Nejenže pořadatelé olympiády nastolili nedostatečná bezpečnostní opatření, navíc vše završila zpackaná policejní akce, která měla směřovat k osvobození rukojmích na letišti Fürstenfeldbruck.

Teroristická akce probíhala na pozadí dlouhodobého izraelsko-palestinského konfliktu. I proto přepadení provedené organizací Černé září neslo krycí název Irkit a Biram, což byly dvě vesnice v severní Galileji, které Izrael srovnal se zemí.

Únosci v Mnichově výměnou za rukojmí požadovali propuštění 234 osob vězněných v Izraeli a také dvojice Andreas Baader a Ulrike Meinhofová, šéfů teroristické Frakce Rudé armády. Navíc únosci žádali garanci bezpečného odletu do Egypta či Maroka.

Bavorská policie se rozhodla provést na letišti operaci, při které chtěla rukojmí osvobodit. Způsob provedení se dodnes prezentuje jako odstrašující příklad a sbírka chyb, jež se staly poučením pro budoucnost.

Díky televiznímu vysílání měli teroristé lepší přehled o přesunech policejních sil než bezpečnostní složky o teroristech. Zmatek panoval také v tom, kolik únosců vlastně je. I proto byl k dispozici nízký počet odstřelovačů, jen pět střelců na osm únosců, navíc odstřelovači disponovali nedostatečným vybavením. Úspěšnost jejich zásahů byla tedy slabá a akce se zvrhla v přestřelku, v níž se teroristům podařilo rozstřílet světlomety − a ocitli se tak ve tmě.

Poté, co se před půlnocí objevily na letištní ploše obrněné vozy, zabili teroristé v panice všechna rukojmí a při pokusu o útěk pak pět z nich ztratilo život. Zbylou trojici policie po hodinové honičce zatkla. Už za několik týdnů, 29. října, však bylo uneseno letadlo Lufthansy s výhrůžkou, že bude i s rukojmími vyhozeno do vzduchu, pokud uvěznění účastníci mnichovské teroristické akce nebudou propuštěni. Němci je skutečně pustili a v Libyi jim Kaddáfího režim připravil přivítání hodné hrdinů. Dva z teroristů, Muhammad Safadí a Adnan Gháší, pak zahynuli násilnou smrtí, která je přičítána izraelské tajné službě Mosad.

Ta reagovala na Černé září operací Boží hněv, jež si kladla za cíl ukončit životy všech, kdo měli s organizací mnichovského masakru co do činění. V průběhu několika měsíců tak bylo zlikvidováno až 15 teroristů. Smrt plodila další smrt. A to i v případě nevinných: omylem byl v roce 1973 v Lillehammeru zavražděn číšník marockého původu, kterého agenti zaměnili za teroristu Aliho Hasana Salámího.

Čekání na satisfakci

Obě strany izraelsko-palestinského konfliktu nahlížejí na krvavé mnichovské události dodnes odlišně. "Pořád jsou zde ti, kteří ve vraždě sportovců vidí hrdinský čin," zmínil při slavnostním aktu otevření památníku izraelský prezident Reuven Rivlin.

Za hlavního strůjce činů skupiny Černé září je považován Salah Chaláf, přezdívaný Abú-Ijád. "Šlo jen o sebeobranu," glosoval operaci mužů, které do Mnichova poslal s kalašnikovy a ručními granáty. Salah Chaláf byl spoluzakladatelem Organizace pro osvobození Palestiny a vedl i její tajnou službu. Loni po něm na Západním břehu Jordánu pojmenovali už čtvrtou školu.

"Jde o přelud, pokud se Izrael domnívá, že palestinský lid zapomene na vůdce svých mučedníků," reagoval Abú Bakr, guvernér příslušného obvodu, na kritiku mluvčího izraelského premiéra, že palestinská samospráva oslavuje teroristy.

Mnichovské události z roku 1972 změnily mnohé. Německou vládu například přiměly k založení protiteroristické jednotky GSG9. Zásadně se zostřila i bezpečnostní opatření na sportovních akcích. Nejtíživěji ale smrt z Mnichova zasáhla do životů pozůstalých po zavražděných sportovcích.

Německé úřady po léta odmítaly přiznat jakoukoliv odpovědnost, ani představitelé olympijského hnutí si nechtěli pálit prsty. Ilana Romanová s Ankie Spitzerovou, vdovy po zabitém vzpěrači a trenérovi šermířů, se postavily do čela boje za alespoň nějakou satisfakci pro pozůstalé a náležité uctění památky obětí.

Dočkaly se až loni, kdy Mezinárodní olympijský výbor konečně povolil první oficiální vzpomínku na zesnulé. Pozůstalí také po Německu požadovali odškodnění 40 milionů eur, Spolková republika jim v roce 2004 přiřkla jen desetinu, tedy čtyři miliony eur.

Když 5. září 1972 skupina Černé září udeřila, nebyli šéfové světového olympismu dlouho schopni zareagovat. Zatímco teroristé vyhodili před dům izraelské výpravy mrtvé tělo Mošeho Weinberga a začali vyjednávat o svých podmínkách, rozjela se − jako by se nechumelilo − soutěž v jezdecké drezuře. Pak začaly padat koše v zápasech basketbalového turnaje… A až na obrovský nátlak veřejnosti se soutěže na jeden den zastavily.

"Hry musí pokračovat," řekl pak ovšem Avery Brundage, tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru.

"Nedokázali jsme tehdy pochopit, jak mohli k takovému rozhodnutí dojít. Jak se mohlo po takové události sportovat dál," řekla Shlomit Nirová, izraelská plavkyně, která tehdy do Mnichova přijela už na své druhé olympijské hry. Ženská část izraelské výpravy bydlela v jiné budově než mužská, proto byly ženy útoku ušetřeny. Ale jejich zděšení nad tím, co se stalo, to nijak neumenšovalo.

"Po celé ty dlouhé roky jsem o tom hodně přemýšlela. A nakonec jsem došla k názoru, že pokračovat ve sportovních soutěžích olympiády bylo tehdy přece jen správné rozhodnutí. Protože v opačném případě by se myšlenky a úmysly těch teroristů naplnily," přiznává Shlomit Nirová dnes.

Hrozba politicky či nábožensky motivovaného terorismu ani za 45 let nevyprchala. Bohužel je stále přítomná, se stejnou krvelačnou krutostí jako tehdy v olympijském Mnichově.

jarvis_59b558f1498e2987da9b9a22.jpeg
Šéfům olympijského výboru dlouho trvalo, než na nečekanou situaci vůbec zareagovali. Nakonec se na hlavním stadionu konala pieta za zesnulé, vlajky byly svěšeny na půl žerdi.
Foto: ČTK
jarvis_59b558f1498e2987da9b9a26.jpeg
Jedenáct členů izraelské výpravy se domů vrátilo v rakvích.
Foto: ČTK