V době, kdy vrcholila krize kolem Řecka a o záchranné půjčky muselo požádat i Irsko s Portugalskem, se řadě zemí eurozóny financování státních dluhů řádně prodražovalo.

I ti méně problémoví dlužníci byli nuceni investorům nabízet výnos tři a více procent, což v dobách "nerůstu" a nízké inflace hodně bolelo. Zejména z Francie se proto tehdy ozývaly návrhy, aby státní dluhopisy kupovaly přímo centrální banky. Za mnohem nižší úrok, nejlépe za nulový.

To samozřejmě neprošlo, protože zákaz měnového financování je jedním z nejpřísněji střežených dogmat dnešního centrálního bankovnictví.

Přesto dnes většina zemí, kde se platí eurem, vydává dluhopisy za ještě lepších podmínek, než heretici navrhovali. Minimálně ty krátkodobé až střednědobé se splatností dva až pět let se běžně prodávají se záporným výnosem. Přitom nebyla nutná žádná změna pravidel, žádné zjevné porušení tabu. To vše trh. Ovšem trh dirigovaný centrální bankou, dlouhodobě používající netradiční nástroje.