Když na jaře roku 2014 vyšla Altschulova metoda, první díl románové tetralogie Chaima Cigana nazvané Kde lišky dávají dobrou noc, stáli čtenáři před otázkou: mají se vůbec pustit do příběhu, který slibuje kolem dvou tisíc knižních stran, míchá dohromady snad všechny žánry vážné i populární literatury, a navíc jej napsal autor dosud neznámý?

Poslední z těchto nejistot zmizela záhy, protože v českém rybníčku se identita skutečného autora − rabína Karola Sidona − nedokázala skrýt ani na několik týdnů. Ti, kdo se začetli, si nicméně mohli užít vzácného pocitu, že se pustili do čehosi zvláštního a mimořádného. Nyní pod názvem Outsider vyšla poslední část tetralogie.

První díl nabídl psychologický thriller, zasazený do doby normalizace a porevolučních let, který ovšem jako vodní vír nasával i prvky sci-fi, fantasy, příběhů špionážních, dobrodružných či pornografických. Průběžně také rozšiřoval prostor a čas: z českých zemí se nitky příběhu rozvinuly na Slovensko, do západní Evropy i USA, z nedávné minulosti začaly kořeny příběhu směřovat až ke středověku.

Už zde se vyjevil princip průběžně a promyšleně rozšiřovaného vesmíru, který přivedl k dokonalosti tvůrce filmových Hvězdných válek George Lucas. Poté následovaly díly Piano Live a Puzzle, v nichž příběhový svět dál expandoval: ocitli jsme se ve starověkém Egyptě, ale pootevřely se i dveře do budoucnosti vzdálené několik staletí.

Američtí vědci, a také Muammar Kaddáfí, objevili stroj na cestování v čase, založený na kabalistickém učení, takže idea pyramid se do Egypta dostala z Bostonu pětadvacátého století. Čtenář zároveň postupně poodhaloval, že svět, který mu Ciganova-Sidonova tetralogie nabízí, je tak trochu světem naším, ale tak trochu i světem jiným, v němž třeba webové stránky fungovaly už na počátku devadesátých let.

Četba neustále testovala znalosti, nutila googlovat hebrejská slova nebo výrazy pro prvky židovského náboženství či každodennost ortodoxních chasidů. Cigan-Sidon rozehrál hru, jež je čtenářsky náročná, ale také bohatě odměňuje: pod záplavou fantaskních nápadů, kdy třeba slovenský separatista dr. Husák svým povstáním rozbourá v roce 1989 Rakousko-Uhersko, vyvstalo filozofující tázání po tom, jak vlastně funguje náš svět a jakou roli v něm jedinec může hrát.

Jen namísto abstraktních pojmů se tu pracuje s barvitým a napínavým příběhem, který lapá čtenáře do pastí a zas jej odměňuje tím, že principy fungování románového světa se postupně obnažují a čtenář jim začíná rozumět.

Cigan-Sidon nesoutěží o to, zda vymyslí ještě nějakého nového skřeta či upíra. Pasáže, kdy se lze za břicho popadat nebo číst výborně napsané variace brakové literatury, jsou odměnou za pochod románovou džunglí, která vyžaduje nejen přemýšlení a ověřování si znalostí historie či povědomí o současnosti, ale také listování knihou zpátky či pracné vzpomínání.

Řada postav se v příběhu Kde lišky dávají dobrou noc vyskytuje pod dvěma jmény, další jsou dvojčata, dvojníci a vše ještě komplikuje dybuk, tedy "duch", který může vstoupit do mysli jednotlivých postav a vytvářet jejich alter ego nebo je zcela ovládnout.

A ani výpravy do minulosti nejsou nevinné − každá cesta vytvoří alternativní svět, takže čtenář neustále musí řešit, zda postavu sledujeme ve světě "našem", anebo v tom nově vzniklém.

Právě nutnost přemnožené světy zrušit je úkolem pro hrdiny posledního dílu tetralogie. V novince Outsider se opět ocitáme v nedávné minulosti, ale věci se i tentokrát odehrávají poněkud jinak. Zatímco americký prezident má starosti, aby doma vyžehlil sexuální aféru se stážistkou, vlády nad západním světem se chopí generální tajemník aliance Ljubimov alias Gorbačov, který svými vojsky obsadí Izrael. V reakci vznikne společný izraelsko-arabský odboj a souběh okolností vynese jednu z klíčových postav, ředitele pražského židovského muzea, do pozice izraelského prezidenta.

Protože ale čteme Sidona, a nikoli Strakonického dudáka, happy endem českého triumfu ve světě příběh neskončí. Epilog je naopak ponurou, elegickou úvahou nad současným světem, v němž z krizového víru, do něhož se víc a víc propadáme, nelze vybřednout, i když hlavní hrdina posledního dílu, dybuk Sidney, dělá činy takřka bondovské, byť mu tělesná schránka chybí.

V Ciganově-Sidonově světě − na rozdíl od Lucasova světa Hvězdných válek − hlavně chybí Síla, na niž se vyvolený může napojit, kdykoli je potřeba. To, co vypadá spolehlivě, se často ukáže být jen iluzí či klamem.

Kniha

Chaim Cigan (Karol Sidon)
Outsider
2017, Nakladatelství Torst, 480 stran, 399 korun

Měli-li hrdinové posledního dílu za úkol zastavit množení alternativních světů, úkolem autorovým bylo zjevně svázat dohromady nebývale rozvětvený příběh − v němž se postavy vynořují a mizí, aniž by se jejich osudy uzavřely − a vysvětlit dosud neobjasněné podivnosti, kterými se vyznačoval.

V předchozích dílech vypravěč spolehlivě popisoval, co se děje na jevovém povrchu. Ale ke smyslu toho, proč se to takto děje, jsme se dopracovali jen tehdy, když nějaká z postav na některý princip přišla.

V Outsiderovi už vypravěč ctí nutnost od postav poodstoupit a naznačit či přímo formulovat pravidla hry. Těmi základními je zpochybnění jednoduché kauzality, jež nás vede k víře, že minulost se odehrála právě tak, a ne jinak. Z toho pak vyvozujeme i stejně neochvějné soudy o podobě naší přítomnosti.

Snad ještě důležitější je zpochybnění tradiční představy integrální osobnosti, kdy věříme, že jsme sami sebou neměnně od počátku až do konce. Proto neustále na něčem trváme, nikdy neměníme názory a svět poznáváme lépe a lépe. Namísto takovéto integrální bytosti s fixními idejemi nabízí Cigan-Sidon obraz dlouhé řady "já", starších i novějších, seřazených vedle sebe.

Tato "já" jsou si v něčem podobná, ale za jiných okolností a v jiných situacích se chovají různě, popírají sama sebe, nevzpomínají si, hrají nové a nové role. Z nutnosti orámovat a osvětlit fantazijní hru, kterou autor v celé tetralogii rozehrál, plyne, že čtvrtý díl poněkud ubral na napínavosti a přidal na "serióznosti". Směřování k elegickému konci jako by signalizovala i absence bujaře humorných nápadů, které se hemžily v předchozích částech. To, co předtím vyznívalo jako směšně lidské, se tady stává vážným a smutným.

Některým čtenářům to může být líto. Na druhé straně to snad napomůže pozici, kterou celé dílo ve veřejném povědomí zaujme.

Zatímco po prvních třech částech se mohlo zdát, že Cigan-Sidon vytvořil nebývale zábavnou a pozoruhodně rozsáhlou fantazijní hříčku, nyní je na místě zvážit, zda tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc není tím nejpozoruhodnějším dílem české literatury posledních dvaceti let.

Související