Fotbalový stadion je místem, kde se protínají různé světy. Z mixzóny ohraničené nízkým plůtkem sledují novináři, čekající tu na hráče, i kouče německého týmu Joachima Löwa, jak krátce po utkání spěšně kvačí do útrob stadionu.

Míjí přitom přistavené "audiny", jejichž pasažéři se na scéně objevují snad jen dvě minuty poté, co tudy Löw proběhl, takže český pre­miér Bohuslav Sobotka se s německým trenérem v časoprostoru pátečního večera minul na stadionu v pražském Edenu opravdu jen těsně. V kvalifikačním duelu o postup na mistrovství světa 2018 Němci v Praze vyhráli 2:1.

Ve Vršovicích na sebe ovšem nenarazily jen dva národní týmy, ale také dvě fotbalové kultury. "Německá Bundesliga, to je prostě jiný svět," zasní se každý český fotbalista, který kdy zmíněnou soutěž hrál. A byly jich desítky.

Jemná práce s detailem

Co v Německu ihned každého ohromí, jsou prakticky neustále vyprodané stadiony. V prvních dvou kolech nové bundesligové sezony měly vyjma Herthy Berlín všechny ostatní kluby tribuny zaplněné v rozmezí 83 až 100 procent. A to je jedenáct z nich osázeno více než 40 tisíci sedačkami.

V Dortmundu mají kapacitu dvojnásobnou, do mnichovské Alianz Areny se vejde 75 tisíc diváků. A bývá plno.

Oproti tomu v Česku se nepodařilo vyprodat ani všechny vstupenky na páteční zápas s Německem, přestože soupeř přijel v roli úřadujícího mistra světa. A divákům, kteří přišli, kazila večer neschopnost pořadatelů, kvůli níž se před stadionem vytvářely takřka hodinové fronty.

Jistěže je Německo obrovskou a bohatou zemí s 82 miliony obyvatel, s níž se Česko v řadě parametrů nemůže srovnávat. Ale německé kouzlo tkví také v práci s jemným detailem.

A právě střípky poskládané do jednoho celku je posouvají do jiného fotbalového světa. Nejen při kličkování na trávníku.

Pro vysvětlení, proč se v rámci německé společnosti těší fotbal jiné vážnosti nežli v české, se můžeme vrátit do pátečního večera.

Atmosféru tu kazí jedna skupina německých fanoušků, podle dostupných informací patrně z Drážďan. Zhruba 200 osob hlasitě narušuje minutu ticha za zesnulé pracovníky české asociace, v průběhu zápasu se objevují i nacistické pokřiky.

A také urážky směřující na Timo Wernera, útočníka Lipska, které sousedi z Drážďan nemají rádi.

Německý tým na to reaguje: po zápase k fanouškům nezamíří na takzvanou "děkovačku". A nejen to. "Tohle je katastrofa. To nejsou fanoušci, ale chuligáni, nic takového na stadionech nechceme," říká stoper Mats Hummels. "Nikdy nestrpíme fašistické, rasistické, ponižující nebo homofobní projevy nenávisti. Takovým potížistům musíme − mužstvo, fanoušci a svaz − společně čelit," přidává se Reinhard Grindel, předseda Německého fotbalového svazu.

Slyšeli jste někdy tak zřetelný odsudek od zdejších svazových či klubových bossů nebo českých fotbalistů? A že příležitostí k tomu měli více než dost.

Okopírované Československo

V Drážďanech se ale nerodí jen hulváti. Je odtud i Matthias Sammer, nejen pro svou ryšavou kštici nepřehlédnutelná postava londýnského finále Eura 1996, ve kterém Němci porazili český výběr.

Teď je srpen 2013. Sedíme v salonku luxusního hotelu na okraji Mnichova a debatujeme s Matthiasem Sammerem o tom, jak německý fotbal coby sportovní ředitel asociace pozvedl z prachu, do kterého upadl na turnajích Euro 2000 a 2004. Tehdy nepostoupil ani ze skupiny. Ocitl se v krizi podobné éře "ponedvědovské", v níž se teď poněkud trápí i český fotbal.

"Stejnými problémy jako nyní vy jsme si prošli kolem roku 2000. Nedařilo se, národní tým nehrál dobře a ani juniorské výběry ne. Rozhodli jsme se proto dát tomu nějaký systém. Spustil se program na podporu talentů, investovaly se do něj velké peníze. A vidíte: dnes máme stále lepší a lepší hráče," konstatoval Sammer.

Co zasel, sklízí německý fotbal dodnes. Pohlédněme jen na výsledky poslední doby: A-tým úřadujících mistrů světa ještě v probíhající kvalifikační skupině neztratil ani bod. Na Pohár FIFA jel trenér Joachim Löw s mužstvem plným nováčků, a přesto ho vyhrál. A to ještě Němci dali dohromady další tým jiných nadějných fotbalistů, kteří v létě souběžně vyhráli mistrovství Evropy hráčů do 21 let.

Německo nyní dost možná produkuje víc špičkových fotbalistů než Brazílie. Jak toho Němci dosáhli?

Nechali se inspirovat systémem výchovy mládeže, uplatňovaným také v bývalém Československu nebo v Sammerově rodné Německé demokratické republice. "Systém sportovní výchovy mládeže tam tehdy fungoval velmi dobře, šlo se v něm krok za krokem a u mládeže pracovali špičkoví trenéři. Samozřejmě se v těch zemích dělo i hodně špatného. Ale co se týče sportu, tak je bezesporu propracovaný systém výběru talentů a centrální metodiky posouval dál," říká Sammer.

To, co Němci z někdejšího Československa úspěšně okopírovali na začátku milénia, se v Česku v rámci projektu regionálních výběrových akademií začalo znovu probouzet až loni.

Neokopírované Německo

Matthias Sammer, nejlepší fotbalista Evropy za rok 1996, uspěl po hráčské kariéře jako trenér, ale také metodik a expert na rozvoj mládežnických projektů.

Bayern Mnichov řídí slavní reprezentanti Uli Hoeness a Karl-Heinz Rummenigge, na funkcionářských pozicích působí v bundesligových klubech i mnozí další bývalí hráči národního týmu. To v Česku není příliš zvykem, slavné hráče minulosti najdete spíš na golfových greenech než na klíčových pozicích, z nichž se řídí český fotbal.

Proč ten rozdíl? Kupříkladu vicemistr Evropy Pavel Kuka to jako funkcionář zkoušel v Příbrami, ve Viktorii Žižkov, pak v Plzni. Vydržel vždy jen krátce. Vysvětlení tkví možná ve větě, kterou Kuka kdysi coby aspirant pozice v mana­gementu Slavie reagoval na požadavek jejích tehdejších anglických majitelů, ať tedy předloží svou písemnou koncepci.

To Kuku urazilo. "Já mám svoji koncepci za ty roky uloženou tady," ukazoval si prstem významně na hlavu. "Nic psát nemusím."

Jenže takhle to právě v Německu nefunguje, bývalí slavní hráči nedostávají manažerské pozice jen tak z plezíru.

"Myslíte si, že Uli Hoeness zul kopačky a zničehonic vybudoval klub s ročním obratem kolem 400 milionů eur? Kdepak," směje se Sammer.

"Pokud chce sebeslavnější hráč po třicítce rozvinout ve fotbale i druhou velkou kariéru, musí na sobě ohromně zapracovat a získat další ekonomické, manažerské nebo sportovní vzdělání. Se zkušenostmi ze hřiště opravdu nevystačíte," vysvětluje Sammer.

A bylo by toho mnohem víc, čím by se český fotbal mohl nechat v Německu inspirovat. Kdyby tedy chtěl. Kouzlo dokonalosti se častokrát skrývá právě v detailu. A nemusí jít zrovna o nákladný kamerový systém, jímž je obklopeno tréninkové hřiště Bayernu. To aby si díky němu kouč a jeho asistenti mohli dopodrobna vyhodnotit, jak který hráč v tréninkové jednotce pracoval.

Někdy stačí maličkost, myslet na lidi. Ilustrovat nám to může zážitek z katarského Dauhá, kam mnichovský Bayern přijel na zimní soustředění.

U hřiště čeká zhruba stovka fanoušků, až kolem nich hvězdy bavorského týmu budou procházet na trénink. Ještě dřív se ale objevuje sympatický chlapík z organizačního štábu Bayernu, který si čekající svolává k sobě a velmi přátelským tónem v hlase jim nabízí dohodu. Žádá je, ať kolem sebe nechají tým v klidu projít, a slibuje, že se u nich před tréninkem zastaví, podepíší se a vyfotí Manuel Neuer, Thomas Müller a David Alaba, po tréninku
zase tři jiní hráči. "A zítra se u vás zastaví i trenér," říká jim.

Bayern všechny své sliby splní do puntíku. Fanoušci jsou nadšení, vybraní hráči si s úsměvem profesio­nálně odvedou svoji práci a ostatní mají klid k přípravě na trénink. Takhle se buduje image klubu a fotbalu.

V Česku byste se místo toho sympatického pána, který všechno dokonale zorganizuje a domluví, dočkali spíše podivné existence, která by s pořadatelskou páskou na rukávu rozháněla malé kluky opileckým řevem: "Tady nemáte co dělat, smradi!"

I to je jeden z drobných střípků, které český a německý fotbal rozdělují ve dva naprosto odlišné světy. Bohužel.