Víte, kolik potřebujete vyplněných formulářů a razítek, abyste dosáhli na rodičovský příspěvek? Banální otázka by si žádala banální odpověď, která by měla znít: stačí jeden. Bohužel se nacházíme v zemi, kde se otázka na počet formulářů nejvíc blíží otázce, kolik andělů se vejde na špičku jehly, která kdysi sloužila k zesměšnění učení scholastiků. Problém je, že to, co kdysi byla parodie, nyní naprosto zásadním a negativním způsobem zasahuje do života každého obyvatele i každé firmy.
Nejde jen o sociální příspěvky, jejichž vyřízení trvá tak dlouho, že jediný způsob, jak lze všechna razítka sehnat, je mít spoustu volného času, který by se dal bezpochyby využít podstatně účelněji.
Například hledáním lepšího zaměstnání, aby člověk žádné příspěvky nepotřeboval.
Nebo péčí o dítě, které samozřejmě může vyrůstat v pěkném prostředí úřadovny správy sociálního zabezpečení, ale tak nějak cítíme, že by bylo lepší, kdyby bylo venku. A kdyby jeho matka nemusela chodit na úřad po x-té, aby doplnila další potřebný papír, včetně toho, který nejlépe za pomoci kulatého razítka potvrzuje, že dotyčná vůbec existuje.
Říká se, že čas jsou peníze, a v případě formulářů toto tvrzení platí absolutně.
Několikaměsíční anabáze s vyplněním všech nutných papírů znamená, že po tu dobu dotyčný nemá nárok na podporu. Jak přežije, stát nezajímá. Nemusí, hlídá formuláře a razítka.
V případě firem je situace stejně absurdní. Formální pochybení, špatné vyplnění formuláře, běžný omyl, pochopitelný při takřka nekonečném počtu kolonek a řádků na jakémkoliv formuláři, se přísně trestá. Namísto opravy, která by při vstřícném postoji úředníka trvala několik minut, často nastupují drakonické pokuty. Zákon to umožňuje, z hlediska tak oblíbených "procesů" je všechno v pořádku.
To, že špatně vyplněný formulář může nakonec podnikatele či firmu zlikvidovat, nikoho nezajímá.
Stejně jako fakt, že správně vyplnit formulář státní správy umí pouze úředník, neboť je to jeho životní náplní, obživou i svatým grálem.
Zdá se, že se boj za "čistotu" prostředí, a je jedno, jestli jde o sociální dávky, daně, podpory, dotace nebo daňové odpočty apod., dostal do míst, odkud není návratu. Navíc si za to můžeme sami: touto cestou jsme se vydali dobrovolně, ba dokonce s radostí.
Zneužívá někdo sociální dávky? Na vině je systém, benevolentní zákon, který je nutné změnit. Nejlépe tím, že donutíme žadatele vyplnit další formulář, sehnat potvrzení a razítko. A jak okamžitě zajistíme lepší výběr daní? Chytání velkých ryb je otázkou mnoha let sledování, spousty práce a nakonec vše může přijít vniveč, protože rozhodnutí soudů je nevyzpytatelné a právní ochrana firem často lepší než státu. A navíc na konci nemusí být ani z čeho brát. Podstatně lepší je proto brát možná míň, ale od každého.
A když to nejde přímo z daní, určitě to může jít z penále, pokut, protože nějaká chyba se při množství povinností najde vždy.
Nutno dodat, že samotní úředníci za vzniklou situaci nemohou. Na zahušťování a zesložiťování zákonů dlouhodobě upozorňují všichni, kteří s nimi mají co do činění. Daňoví poradci, právníci i soudci. Zákony si mnohdy protiřečí, co jeden povoluje, druhý vylučuje. Na jednu stranu se stát snaží pomocí dávek, dotací i daňových úlev podporovat kdeco a kdekoho, na druhé straně stojí čistá represe.
Lze pochopit frustraci přepracovaných úředníků sociální správy, když si dotyčný pro dávky přijede v mercedesu. To samé platí pro finanční správu, která má bezpochyby co do činění s fiktivními firmami, bílými koni i podnikateli, kteří jsou setrvale ve ztrátě, jež se tak nějak na jejich životním stylu vskutku neprojevuje. Přesto bychom neměli zapomínat na to, že kolektivní vina neexistuje. Podnikatel či žadatel o podporu nejsou synonyma pro slovo podvodník.
Státní správa má poskytovat svým klientům servis. Nikoliv to, co mnohdy stát vůči svým občanům předvádí, tedy (někdy i preventivní) trest za zločin, kterým je zřejmě už samotný styk s veřejnou správou.
Žádný zákon ani žádný úřad nedokáže vymýtit podvody. Platí ale, že čím složitější zákony, tím lepší prostředí po ty, kteří je umí zneužívat. Měli bychom to mít na paměti vždy, když voláme po − samozřejmě adresné − "přísnosti". Protože ta se v Česku nakonec přetaví v plošný hon, jenž začíná špatně vyplněným formulářem.
