Když mladé dívce umře pejsek, ona o tom napíše status na Facebook a místopředseda vlády ji obratem poučí, že zvířata neumírají, nýbrž "chcípají" či "hynou", je to pro čtenáře bez znalosti kontextu tak trochu hlavolam.

Zvlášť když křesťanský politik jedním dechem dodá, že připisovat zvířatům lidské vlastnosti je "modernistické, levicové a liberální".

Co se stalo? Přihnul si předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek slivovice a vyrazil na sociální sítě sbírat body za humor? Nebo mu snad někdo zcizil hesla k účtům a dva měsíce před parlamentními volbami teď ničí Bělobrádkovu politickou budoucnost?

Proboha?

Ale ne, klid, vy jste si jenom nevšimli, že na konci statusu je smajlík, konkrétně mrkající a smějící se. Jste idioti, vzkazuje vám politik prostřednictvím novinářů. Protože jen idioti neznají význam smajlíků a měli by si přešlápnout.

Idioti nehledí na smajlíky, ale ještě větší idioti dělají hloupé a zbytečné vtipy. K tomu kontextu. Šéf křesťanské KDU-ČSL chtěl v pondělí pozdě večer popíchnout blogerku, "nejkonzervativnější, kterou znám", jak později vysvětlil.

Proč večer sedí u Facebooku a popichuje blogerky, už nevysvětlil. Možná se zhlédl v tweetománii Donalda Trumpa a tak nějak má pocit, že by mu to mohlo vylepšit jinak poměrně suchopárnou lidoveckou image.

Prostě byla to sranda, prča a řachanda a smajlíky to jasně dokumentovaly. "Věřte mi, jsem veterinář!" dovysvětlil politik. Přesně! Smajlíky, zvlášť ty smějící se a pomrkávající, jsou přesně tím, co chcete vidět, když vám umře pes.

Nebo chcípne, mně je to fuk, já psa nikdy neměl a nejsem na to citlivý. Ale dokážu pochopit, že to majitelé psů cítí jinak. Že ke svým zvířatům mohou přilnout a že názor veterináře pro ně není tak úplně relevantní.

Je absurdní, když v zemi, která je jednou z nejvíc ateistických na světě a zároveň patří mezi pět států s nejvyšším počtem majitelů psů na tisíc obyvatel, předseda křesťanské vládní strany vtipkuje na téma chcípání psů.

Proč věřit v Boha, když si můžete pořídit štěňátko, že ano? (Prosím připojte za tuto větu aspoň tři smajlíky, určitě včetně toho mrkajícího.)

Když si pes oblíbí jiného páníčka

Ono se psy a veterináři je to složité. Připomnělo mi to povídku, kterou jsem četl na webu. Myslím že z newyorského časopisu The Village Voice. Byla o muži, který v Americe se svým psem přišel za veterinářem.

"Co máte za problém?" zeptal se veterinář.

Muž řekl, že jeho pes je fanouškem Donalda Trumpa.

Veterinář se zasmál. Ale když viděl, že muž nežertuje, řekl: "Podívejte se, já jsem veterinář. Léčím zvířata. Možná byste měl za jiným doktorem?"

Muž však odvětil: Vím, že jsem u veterináře, jinam nejdu. Čekám, že mi pomůžete.

Veterinář viděl, že muž je evidentně blázen, a tak se rozhodl aspoň zjistit víc. "Dobře, ale jak to vlastně můžete vědět? Že je fanouškem Donalda Trumpa?"

"Podle toho, jak se na něj dívá, když se objeví v televizi."

Veterinář řekl, že to nemusí nic znamenat. Psi se často dívají se svými pány na televizi, to je známá věc. A někdy program sledují zvlášť pozorně.

"To vím," řekl muž. "Můj pes televizi sledoval už dřív. Ale na Donalda Trumpa se dívá jinak." Zamyslel se, jak hledal vhodná slova. "Tak nějak obdivně. A oddaně. Jako se dřív díval na mě!"

Veterinář si pomyslel, že už začíná být jasné, odkud asi vítr fouká. "A dnes už se na vás oddaně nedívá?"

"Dívá. Ale míň. A od té doby, co je Donald Trump prezident, se na mě dívá… řekl bych, že skoro výsměšně."

Definitivně je to blázen, pomyslel si veterinář. Zachoval ale chladný, nezúčastněný výraz. "Dobře, ale proč jste tady? Co navrhujete, abych udělal?"

Muž nahlas vzdychl a pokrčil rameny. "Bojím se, že nezbude než ho utratit."

Když viděl veterinářův šokovaný výraz, rychle dodal, že je to pro něj nesmírně těžké a že se svým psem prožil krásných pět let. Ale od kandidatury Donalda Trumpa je to s ním k nevydržení.

"Utratit?" opakoval užasle veterinář. Navrhl muži, že pokud je to opravdu takový problém, ať psa někomu věnuje.

"Věnuju? Psa, který je fanouškem Donalda Trumpa? Vy jste se snad zbláznil!"

Veterinář řekl, že by si ho jistě nějaký volič Donalda Trumpa rád vzal, avšak muž odvětil, že nikoho takového nezná. Žije v Brooklynu a tam fanouška Donalda Trumpa nenajdete.

Tedy kromě tohoto psa.

"Tak ho dejte do útulku!" navrhl veterinář, už unavený nesmyslnou debatou.

"To by byla hrozná nezodpovědnost. Nesnáším lidi, kteří se problematických psů zbaví tím, že je dají do útulku. Jak k tomu přijdou ti, kteří si je pak z útulku vezmou?"

Nevím, jak celá věc dopadla, to už se v článku nepsalo. Utracením psa to snad neskončilo, ostatně asi by to bylo i nezákonné. Jakkoliv muž tvrdil, že by naopak šlo o akt milosrdenství, jenž by psovo trápení ukončil.

Samozřejmě je to celé hloupost. Ale nemůžu si pomoct: když od té doby vidím psa, což je v Praze na každém rohu, vždy si na to vzpomenu.

Dívám se na velkého unaveného buldoka, který se tak plouží parkem, a hned mi běží hlavou: Co když je to fanoušek Miloše Zemana?

Nebo vidím přešlechtěného dobrmana, s pěkným obojkem, a je mi jasné, že by to mohl být příznivec Andreje Babiše.

Utrápeně vyhlížející jezevčík patří k Bohuslavu Sobotkovi, vzteklý foxteriér je z fanklubu Václava Klause mladšího. A tak dále.

My Češi psy milujeme. A oni milují nás, aspoň to tak vypadá. Ale když chodíte po městě a prohlížíte si psy i jejich majitele, může to vést k zajímavým myšlenkám.

Rezignovaná spokojenost v očích

Před časem jsem na zastávce viděl ženu se psem. Ona takzvaně udržovaná padesátnice, on krásný ušlechtilý boxer. Prostě takový ten noblesní pes s atletickou figurou. Rozhodně o nich neplatilo, co se někdy říká: že jsou si majitel a jeho pes podobní.

Protože to byste jeho paničku museli vidět. Nalíčená silnou vrstvou make-upu, oblečená do kostýmu, který už dávno měla svléknout. Obrazně řečeno před deseti lety, konkrétně předevčírem. Bylo ráno a ona na zastávce plné lidí směřujících do práce vypadala poněkud extravagantně.

Ale nemohlo jí to zabránit v tom, aby hlasitě telefonovala nějaké kamarádce. Podle všeho se bavily o další své kamarádce. "Ona si myslí, bůhví co není, ale to teda rozhodně není, co si myslí" a tak podobně.

Všichni jsme ji na té zastávce pozorovali a poslouchali, většina z nás nechtěně, s rozladěním a nesouhlasem. Až na toho psa.

Ten jen seděl a koukal. Jestli víte, jak psi koukají. Že by něco očuchali, případně očurali nebo někoho prohnali. Ale protože není co ani koho, jen tak civějí. Asi jako my muži po dvou třech pivech. Máme v očích takovou rezignovanou spokojenost. Stejně tak ten pes. Sem tam se zkoumavě podíval na svou paničku, to když se hýkavě rozesmála nebo chrchlavě rozkašlala. Čekal bych v psích očích aspoň záblesk nesouhlasu, ale nebyl tam.

Kdyby byl co k čemu, udělá na nás grimasu: "Pánové, sorry, ale s tím nic nenadělám," případně: "Vidíte, v čem já musím žít!" Nebo by na mě utrápeně mrknul, jako by chtěl říct: "Mám toho plné zuby!"

Ale jak říkám, tenhle pes byl rezignovaně spokojený. A to je důvod, proč si tolik lidí pořizuje psy. Hledáme u nich to, čeho se nám nedostává u našich blízkých. A co ani my sami nejsme ochotni dávat ostatním. Bezpodmínečnou, vždy připravenou lásku. Za salám. Nebo za kousek rohlíku. Prostě za jakoukoli maličkost. Instantní láska, přesně když ji potřebujeme. Něco jako polévka v pytlíku nebo hotové indické jídlo z Marks & Spencer.

Moderní člověk nemá čas, energii ani náladu být plně zaměstnán nějakou osudovou, pohlcující láskou.

Ale když přijde domů z práce, v tom krátkém čase, než si trochu odpočine, udělá večeři a pak si například pustí film na Netflixu, může po skutečné lásce zatoužit.

Nejde o sex, vůbec ne. Sex vyřešit umíme, v éře digitálního obsahu navíc jednodušeji než kdykoliv v historii. Ne, v tomto případě poptáváte čistou, ušlechtilou emoci.

A proto si lidé pořizují psy: aby je milovali a oni o jejich lásku nemuseli složitě usilovat. Stačí, když jim občas dají salám. A na procházce v parku za nimi budou chodit s papírovým pytlíkem.

Kdo chce mít složitý vztah s nejistým obsahem a nejasnou perspektivou, zkusí si najít ženu nebo muže. Kdo touží po nešťastné lásce, koupí si kočku. Kdo touží po lásce, koupí si psa.

Jen musí doufat, že psa nezačne zajímat politika.