Slunce stojí vysoko a odpolední parno přivolává bouřku, jakou kraj dlouho nepamatuje. Větrný běs, který se kolem čtvrté hodiny ranní opře do oken spících domácností od Libavé až po Brno, zpřeráží stromy a jejich kmeny popadají na dráty vysokého napětí i železniční trať; druhý den mají některé spoje projíždějící hanáckou metropolí až sedmihodinové zpoždění.

V Domašově nad Bystřicí, starobylé obci na okraji vojenského újezdu, který vznikl ve 40. letech 20. století z nařízení prezidenta Klementa Gottwalda, není noční zkáza příliš poznat − na některých ruinách by se nejspíš výrazněji nepodepsala. Z půdy však stoupá intenzivní vlhkost a kraj je ještě před polednem ponořený v jemném oparu.

Starosta Kozlova, obce, již armáda ze svého území vyčlenila k 1. lednu 2016, se smířeně směje, že jim zase nejde internet, a tak nemůže pracovat, zato si však stihl výtečně poklidit na stole a leccos přitom našel.

Město Libavá, správní středisko vojenského prostoru, je po poledni v limbu. Náměstí je s jedinou výjimkou − ženou venčící psa − vylidněné; na pozadí se ozývá vrčení motorových pil, které likvidují noční škody. Chce-li návštěvník s někým promluvit, musí si ho vyvolat z jedné z okolních bytovek.

Po příchodu Rusů do Domašova tři lidi zastřelili, bylo tu 18 sebevražd, gardy dědinu vyrabovaly. Habermannův mlýn byl vedle toho selanka," říká pamětník.

Během procházek dřímajícími obcemi je znát, že jimi prošly velké i menší dějiny. Menšími dějinami se nejspíš dají označit 90. léta, jež vesnicím typu Domašova nad Bystřicí, který přežil dva odsuny, válku i 50 let komunismu, zasadila poslední ránu. Domašovští se však dokázali vzpamatovat i z 56milionového dluhu, který po sobě zanechali podnikatelští avanturisté. Kozlov řeší bezmála milionový dluh, který zdědil po armádě, Libavou zahaluje opar vzpomínek někdejších branců a domněnek, zdali tu Sověti v 80. letech ukrývali jaderné hlavice.

Domašov a fénix

"Nápis 'Domstadt' na zdejším skladišti jsme opravdu nerestaurovali, německá barva holt drží fest. Nové vrstvy omítky opadaly," říká příjemnou směsicí hanáčtiny a němčiny jeden z drážních techniků na vlakové zastávce v Domašově nad Bystřicí (Tomášově, Domstadtu či Domstadtlu). Obec leží na okraji smíšených lesů Nízkého Jeseníku a při pohledu od dráhy se zdá, že se tu čas zastavil v roce 1945. Pozorovatel přemítá, jestli se z blízkých hvozdů v příští chvíli nevynoří zapomenutý partyzán.

jarvis_59a7d8af498e2987da1e871f.jpeg
Minerálka Salicia, dar i prokletí Domašova nad Bystřicí. Dnes od ní všichni dávají ruce pryč.
Foto: Tomáš Škoda

"Já říkám, že Domašov nebylo osvobozené, nýbrž dobyté území. Po příchodu Rusů tři místní lidi zastřelili, bylo tu 18 sebevražd, gardy dědinu vyrabovaly. Habermannův mlýn byl vedle toho, co se dělo u nás, selanka," poznamenává první pamětník, jehož se nám podaří vylákat z rodinného domku poblíž "ferienheimu", rozpadající se vily z počátku 20. století.

Budova známá také jako Primka − podle populární značky hodinek od firmy Chronotechna, která zde měla rekreační zařízení − by mohla být architektonickou ozdobou vsi; v současnosti je spíš připomínkou, že podobné sídlo lze v Sudetech pořídit za třetinu ceny středně velkého pražského bytu.

"Ke křtu mě nesla Němka, s Němci jsme také několik let bydleli. Bylo nás šest, všichni jsme žili támhle," ukazuje obezřetný důchodce ke skromnému stavení, které připomíná kůlnu. Setkání s ním je čirá náhoda, přesto se v jeho příběhu nakonec propojí minulost, současnost i budoucnost obce.

Muž sice ochotně líčí události z místních dějin ("před válkou tu žilo 1200 Němců a 1200 krav, po válce nula Němců a nula krav"), k seznamování se však příliš nemá: své jméno nezmíní na počátku rozhovoru ani při loučení. Několikrát se ubezpečí, že "nic nevíme", pak tu a tam zmíní, že ho "místní darebáci léta tahali po soudech". Jeho život na okraji vesnice, kde každý zná každého, získává nádech nedobrovolného azylu.

O pár dní později vyjde najevo, že jde o prvního porevolučního starostu Petra Malíka, za jehož vedení se Domašov zaručil za úvěr kdysi proslulé stáčírny minerálních vod Salicia. Podnik, jenž měl obci zajistit pracovní místa i čističku odpadních vod, však zkrachoval a na ves dolehl 32milionový dluh, jenž se s penále a soudními výlohami vyšplhal na 56 milionů korun. Domašov se rázem nominoval do žebříčku nejzadluženějších obcí v České republice.

"Vloni jsme měli štěstí v neštěstí, protože byla kůrovcová kalamita," říká současná starostka Domašova nad Bystřicí Lucie Menšová. Zmiňuje, že v obci je už skoro všechno v soukromých rukách, protože zpočátku bylo nutné co nejrychleji rozprodat obecní majetek. "Díky prodeji dřeva se nám podařilo dluh umořit o 4,5 milionu korun. Jinak z rozpočtu platíme v průměru milion ročně. Od státu jsme dostali bezúročnou půjčku, bez ní bychom to nezvládli. Splaceno bychom měli mít v roce 2023."

Mně pohoda, tobě potopa

"Tekuté peníze" čili minerálku, která putovala do celého Rakouska-Uherska a z níž měl kraj užitek přinejmenším 150 let, dnes nemohou ochutnat místní ani turisté. Z jediného místa, kde bylo možné se jí napít, zmizela i ruční pumpa, přestože blahodárný pramen stále teče.

Zatímco někteří z těch, kteří v kauze zkrachovalé minerálky Salicie figurovali, z Domašova odešli, jiní v obci stále žijí. "To víte, že se odsud všichni vykukové neodstěhovali," směje se místní dřevař, který obývá udržovanou budovu někdejší pekárny sousedící s výtvarně vyhlížející ruinou stoletého mlýna. Z něj zbyly jen obvodové zdi a naděje starostky Menšové, že ho konečně budou moci strhnout.

jarvis_59a7d8af498e2987da1e8723.jpeg
Někdejší ozdravovna pro německé dívky, zaměstnanecká chata i azylový dům. Dnes má chátrající vila Primka pár posledních nájemníků.
Foto: Tomáš Škoda

"Poslední majitel mlýna přišel na buben, baráku prodal střechu, dokonce i střešní trámy střelil, protože byly z dobrého dřeva. Dluží mi asi 160 tisíc, jenže co si na něm vezmu?" usmívá se muž a rukou mávne k vilce ležící na druhé straně říčky Bystřice. Pokračování jeho příběhu má také našlápnuto do zlatého fondu národního podnikatelského svérázu: vyprávění se točí kolem osudu zdejších drobných dřevařů, platební morálky společnosti CE Wood a jejích sporů s Lesy České republiky. Rozhovor končíme ve chvíli, kdy muž v úvahách doputuje od pražského magistrátu a Donalda Trumpa k židovskému spiknutí v čele s Georgem Sorosem.

Poslední domašovskou zastávkou je pamětihodnost se zažitým názvem Vila Prim, kterou ve 20. letech 20. století vystavěli jako ozdravovnu pro německé dívky. Dnes má chátrající dům několik nájemníků, kteří se do něj nepravidelně vracejí, trvale zde bydlí jen otec současného majitele, ale ten si s námi nepřeje mluvit. Naštěstí se na balkonku v patře zjeví zvědavý nájemník.

"Jsem poslední mohykán. Před lety jsme sem přišli se skupinou lidí, abychom tu založili rodový statek a skoupili okolní polnosti. Víte, co je rodový statek?" ptá se Jakub Sedlář. Přikyvujeme, že víme − jde o pozemek, jenž má svým obyvatelům zajistit všechno, co potřebují k běžné obživě. Hospodaření na něm je ekologické a udržitelné.

"Lidi ale postupně odešli za prací nebo měli děti, víte, jak to je," krčí rameny Sedlář. O úmyslech současného majitele vily mluvit nechce, je však zřejmé, že srdnaté plány na obnovu Primky skončily − jak jinak − u peněz. Domašov nad Bystřicí je obcí, o níž se dá s jistou dávkou fatalismu říct, že kdo tu chce uspět, musí být pokorný. Genius loci velikášství nepřeje.

Dobrý den, tady máte sekeru

Starosta Kozlova, obce o 250 obyvatelích, je ve srovnání se svým domašovským protějškem ve zcela jiné situaci. Vesnice je obydlená mnoho let, ale návod, jak z ní vybudovat fungující a na armádě nezávislou komunitu, musí Roman Fojtík najít za pochodu. Starostův hanácky vyrovnaný tón napovídá, že jednoduché to sice není, ale panika se nekoná.

"Co teď řešíme? Úplně všechno! Revitalizaci bytů, ve kterých se po vojácích nedá bydlet, prodej prázdných rodinných domů… Problémy se zabýváme tak, jak přijdou. Recept, jak postavit obec na zelené louce, vám nikdo nedá, tak improvizujete," vysvětluje svou metodu Fojtík, jeden z mála místních starousedlíků.

Mlýn přežil posledních 50 let asi jen šťastnou náhodou − sovětští vojáci prý podobné objekty využívali jako cvičné střelecké cíle.

Od počátku svého funkčního období řeší starosta bizarní spor: na Kozlov přešel 800tisícový dluh Armády ČR, která před lety kvůli nespokojenosti s kvalitou stavebních prací odmítla zaplatit za úpravu příjezdové cesty ke zdejší čističce odpadních vod a několika rodinným domům. Dodavatel si dva roky počkal a pak se s pohledávkou obrátil na obec, v jejímž katastru se cesta nachází.

"Čekáme, co se bude dít. Armáda mlčí, nikdo nám k tomu nic neřekl. Požádali jsme o nahlédnutí do spisu, ale zatím jsme ho neviděli. Uvidíme u soudu. Doufám, že soudci jsou ještě normální − obec, která neexistovala, přece nemůže nikomu nic dlužit," říká starosta a záležitost dál nedramatizuje. Uznává však, že zdejší poměry mají kvůli někdejšímu soužití s vojáky jiná specifika.

"Když obec patřila pod armádu, o všechno bylo postaráno. To je princip, který mají místní dost zažitý. Abyste si to líp představila: když vám v minulosti pod okny vyrostly dvoumetrové kopřivy, zvedla jste telefon, zavolala na újezdní úřad do Libavé a uhodila na ně, co je to za binec. Ale lidi nepřeučíte ze dne na den, že se mají začít starat sami," líčí Fojtík, který svou funkci vykonává jako takzvaný "neuvolněný zastupitel". Starostuje vedle svého hlavního zaměstnání.

Kozlov, který od vojáků "zdědil" hektary lesa, polnosti i 140 bytů, je součástí mikroregionu Bystřička, v němž se angažuje dalších 11 starostů. "Když nevím, můžu se jich poptávat: co máte, co nemáte, jak jste to udělali a kde jste to vzali," vysvětluje starosta obce, která sice do nové éry vykročila s břemenem, ale také se slušnými možnostmi. Rozpočtový výhled na léta 2016−2020 ukazuje, že Kozlov bude ročně disponovat částkou pohybující se mezi 25 a 30 miliony korun.

Libové párky z Libavé

Poslední zastávkou na cestě vojenským újezdem je jeho správní střed − město Libavá. Připadá na pravé poledne, na náměstí nacházíme několik metrů čtverečních stínu, kde se dá promyslet, jak zde uprostřed dne a týdne sehnat něco k jídlu.

"Restaurace, na kterou se ptáte, je zavřená, a i kdyby nebyla, tak se tam nevaří," informuje nás místní obyvatelka. "Jiná hospoda tady není. Musíte zajít k Marcelovi," ukazuje na nenápadný vchod do místního koloniálu.

jarvis_59a7d8af498e2987da1e8727.jpeg
Seidlerův mlýn v Libavé pamatuje československé i sovětské vojáky, mezi bytovkami působí jako zjevení.
Foto: Tomáš Škoda

"Marcel" je, přirozeně, vietnamský obchodník. Libavá potvrzuje naši tezi, že vietnamští podnikatelé dokážou přežít − ba uspět − i tam, kde je trh k místním poněkud krutý. V obchodě, jejž kvůli bouřce postihl několikahodinový výpadek proudu, je téměř vymeteno; kromě baleného chleba a tří druhů uzenin je dobře vybavený zejména pro případ, že město postihne náhlý nedostatek čisticích prostředků na toalety. Když se zde objeví několik vojáků a začnou přemýšlet o poledním menu, jediným řešením, které se jim nabízí, jsou párky.

Řady panelových bytovek a mezi nimi usazený, nadpozemsky působící větrný mlýn, řečený Seidlerův, dává návštěvníkovi zapomenout na skutečnost, že do roku 1991 byl vojenský prostor o rozloze více než 300 kilometrů čtverečních civilům zvnějšku nepřístupný. Skutečnost, že mlýn přežil posledních 50 let, není samozřejmá − sovětští vojáci prý využili 24 podobných objektů jako cvičné střelecké cíle. K Libavé se také pojí množství vzpomínek někdejších branců, kteří sem v 80. letech jezdili na cvičení.

"Do Libavé jsme jezdívali dvakrát ročně trénovat střelbu z ruských raket. Ze sedmi třeba tři nevystřelily vůbec, něco v nich zhaprovalo. Další dvě odletěly do háje, jedna těsně minula a až ta poslední trefila cíl," vzpomíná pražský podnikatel Petr Malíř na systémy, které měly občany Československa ochránit před imperialistickou agresí.

"Ruské zbraně byly nespolehlivé, dodneška mě fascinují protitankové střely, které byly kvůli navádění omotané kilometrovým drátem. Raketa po odpalu letěla, a jak se z ní drát odmotával, ve vzduchu se nejistě otáčela," směje se Malíř.

Maminko, tatínku / já se bojím pershingů

"Ano, tato vysoce utajovaná socialistická zbraň používala drát ze Švýcarska a lepidlo z Finska," vybavuje si olomoucký historik Vladimír Horník. Zamýšlí se také nad dodnes nezodpovězenou otázkou, zdali se v Libavé mohly mezi lety 1983 a 1988 nacházet sovětské jaderné hlavice, jež měla do Československa přivézt sovětská 122. raketová brigáda v reakci na umístění přibližně 600 amerických pershingů do členských zemí NATO. Balistické rakety s krátkou a střední dráhou doletu znala československá veřejnost také ze sarkastických říkanek.

"Pokud k nám Rusové atomové zbraně dotáhli, počítám, že najisto to věděli zhruba čtyři lidi z Ústředního výboru KSČ. Nejspíš by o nich věděli Husák a tajemník ÚV Biľak, možná ještě ministr národní obrany," uvažuje Horník. "Raketa jde přesunout tak, že o ní nikdo neví. Rozmontuje se, přidají se k ní části jiných zařízení. Rusové takhle vozí tanky po světě dodnes − vydávají je třeba za zemědělské stroje. Když se v jejich nákladu nikdo nevrtá a nenajde se místní James Bond, který by odvážně nahlížel pod plachty, nikdo je nepozná," vysvětluje.

Kozlovský starosta Roman Fojtík ke stejnému tématu podotýká: "Hangáry tam stojí dodnes, mobilní tahače asi taky po nocích nejezdily jen tak… Kdo ví, co tam mohlo být, ale oficiálně nic!" směje se.

Historik Horník také připomíná, že českoslovenští vojáci měli v části vojenského prostoru, nad nímž ztratili kontrolu po invazi sovětských vojsk v roce 1968, pouze zabezpečovací úlohy. "Co Rusové ve své zóně kutili, nikdo neví. Zachovala se raketová sila i sály s ruskou pseudoelektronikou, které byly tak dobře zabezpečené, že jsou dneska v podstatě 'udržované'. Když vás tudy někdo provádí, na podobnou otázku odpoví, že 'předpokládá', že tam něco podobného mohlo být − přitom může jít o člověka, který v Libavé sloužil."

Libavou s největší pravděpodobností nečeká osud vojenského újezdu Brdy, jenž zanikl v roce 2016 a nyní je civilnímu obyvatelstvu, které v něm s nadšením objevuje přírodní i historické památky, přístupný bez omezení. V okolí města Libavá to funguje poněkud jinak než ve zbytku republiky − území, která "šla do civilu", střídají nadále přísně střežené vojenské prostory a je složité se zde pohybovat. Ostatně sami jsme to onoho odpoledne zjistili, když jsme se nemohli dostat nejkratší cestou do Kozlova. Dvacetikilometrová trasa se v navigaci protáhne skoro na dvojnásobek.

"Nemáte povolenku, co?" odhadne naši situaci "civil" v lesnických maskáčích. "Nemáme," připustíme a při pokusu najít alternativní cestu projedeme kolem poněkud paradoxního zjevu: golfového hřiště. Těsně za ním sjedeme na cestu, jež končí obrovskou kaluží a pak úplně zmizí ve spleti lesních stezek. Újezd se o svá poslední tajemství umí postarat sám.