Otec a syn Lubomírští jsou už v podstatě raritou. Řemeslné dílny z centra Prahy téměř zmizely.
Oni tu ještě za pomoci dalšího spolupracovníka Pavla Šachla dál opravují a restaurují vzácné, zejména dřevěné památky a prodlužují jim tak život.
Mikuláš Lubomírský si restaurátorskou dílnu nedaleko Staroměstského náměstí otevřel hned po revoluci, v roce 1992.
"Reálný život z centra Prahy mizí mílovými kroky, staří se odstěhovávají, zůstávají jen místa pro paření a pro turisty," konstatuje Lubomírský starší. "Mít živnost tady mi nevadí a líbí se mi to, je to pohodlné. Bydlíme kousek odsud, no a taky nás každý snadno najde," dodává muž, který kromě řezbárny provozuje také Bistro U Veselé kozy na Smíchově.
Truhlárna stačí tak akorát na uživení, opravuje se zpravidla do 10 kusů dekorací a starožitného nábytku do roka, jde o zakázky v řádu desítek až nižších stovek tisíc korun.
"Teď děláme pro Plečnikův kostel na Žižkově balkonové dveře, také soukromou zakázku na kolébku a je tady rozdělaná soška příbramské madony," vypočítává Mikuláš Lubomírský.
Zakázky poslední dobou přicházejí především od veřejných institucí, které památky zpravidla spravují. Zároveň jsou ale Lubomírští celkem překvapeni, že po církevních restitucích nepřibylo objednávek od církví.
Soukromých vlastníků památek, kteří zaklepou na dveře dílny, je pak jen málo. A když se někdo objeví, tak spíš z ciziny.
V podnikání Lubomírských je i proto cítit sezonnost, když první půlka roku bývá většinou slabší, pak instituce, případně další správci veřejných památek dostanou v září přiklepnuté granty, a nejvíc práce je proto ke konci roku.
V dílně pracují s původními dobovými materiály − olejovými nátěry, včelím voskem a různými přírodními pryskyřicemi. Prostě žádná syntetika. Když potřebují obrousit starý nátěr barvy nebo vrstvu laku, nepoužijí kotoučovou brusku ani motorovou pilu, ale všechno dělají s pomocí ručních nástrojů − dlát a hoblíků. Jako kdysi v období baroka či biedermeieru.
"Musíte se také vždy na potřebné dodělávky snažit dohledat dřevo co nejpodobnější tomu původnímu. Tedy musíte se trefit. Když jde o lípu, tak do lípy, do dubu, borovice a podobně," říká syn Tadeáš.
Jeho víc baví "hrubší" práce, otec, vyučený řezbář, se zase vyžívá v uměleckých detailech. Říkají, že se proto skvěle doplňují.
Drží se primárně dřeva. "Do melounů mě to nebaví, ty nevydrží," vtipkuje Mikuláš.
Jeho syn Tadeáš je pak o poznání větší "objevitel". Zkouší podobně jako se dřevem pracovat třeba s kostmi. "Nejlépe to jde z hovězích kostí. Vyřezal jsem třeba prstýnek nebo teď zpracovávám malou sošku Krista," popisuje zapáleně vyučený truhlář.
Co je třeba k tomu, aby se člověk stal šikovným restaurátorem? "Cit, praxe, to, že si umíte představit, jak to bude vypadat dobře, i když v danou chvíli by to někdo jiný hodil do kontejneru," přichází odpověď.
Pro většinu zásahů je potřebný názor památkářů. "Když něco chybí, nejčastěji se hledá v knihách, neradi si vymýšlíme, i když někdo to tak dělá. My to radši necháváme bez kudrlinek," říká Mikuláš Lubomírský.
S fantazií si Lubomírští víc vyhrají jindy − například když obdarovávají svými výrobky své blízké.
