Uvolňující se vnitřní vazby v seskupení, které podminovává zvláště odklon Maďarska a Polska od konceptu liberální demokracie, nutí Prahu promyslet další možné alternativy regionální spolupráce. Ty jistě nelze představovat jen jako nedávnou salcburskou schůzku, kdy se s francouzským prezidentem sešel rakouský, český a slovenský premiér. Své tu hraje aktuální načasování, kdy Paříž využila příležitosti dané německou volební kampaní. Důležitější však je, že toto složení se nemůže opřít o nějakou prokazatelnou historii a jasně definované konkrétní zájmy, jež by účastníky spojovaly. Proto zatím budí dojem náhražky, jejímž hlavním smyslem je předvést jiné než visegrádské alternativy.

Samotná středoevropská čtveřice vyčerpala podstatný kus svého potenciálu tím, když dosáhla dvou hlavních společných cílů, vstupu do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. Od té doby se opakovaně k její škodě ukázalo, že vzájemná solidarita v kritických chvílích neobstála, a to ani u citlivého tématu migračních kvót, kdy před hlasováním na unijním summitu Varšava změnila názor. Byla tu patrná dvojí neprozíravost, selhání politiky sázející na společný postup a neschopnost zareagovat na nový vývoj a poměr sil.