Co kdyby střela vypálená včera ráno Severokorejci bez jakéhokoliv varování nepřeletěla Japonsko, nýbrž třeba kvůli nějakému selhání dopadla na tento stát a někoho tam zabila?

Nebo, což je samozřejmě mnohem méně pravděpodobná varianta, co kdyby při svém dopadu do vln Tichého oceánu zasáhla nějakou loď a potopila ji?

Nutně by se musela dostavit odveta v podobě amerických náletů či zásahů střel s plochou dráhou letu − zhruba ve stylu facky, kterou na jaře vlepil syrskému režimu americký prezident Donald Trump za to, že Bašár Asad zase použil chemické zbraně.

Severokorejský tyran Kim Čong-un to ví. Přesto riskoval. A povedlo se. Jeho balistická raketa Japonsko jen přeletěla a nikoho nezabila, takže svět sice zase může puknout vzteky a nadávat na Kimovu drzost, troufalost, nezodpovědnost a podobně, ale je předem jasné, že se žádná odvetná vojenská akce konat nebude. Amerika sice drží nad Japonskem a Jižní Koreou spojeneckou záštitu, a to i v jaderném smyslu, leč její reakce se zase, jako už tolikrát, omezí na smršť siláckých řečí a hrozeb.

Až to jednou Kim přepískne

Toť kulisy velkého, atomovou válkou zavánějícího tyátru, kde se však, hodně cynicky řečeno, stále dokola hraje Mnoho povyku pro nic.

Mladý Kim Čong-un projevuje značný talent, jak to takhle udržet a raketově-jadernou kulturistikou si upevňovat absolutní moc ve své zemi. Od svého otce i děda − oba byli stejně jako on severokorejskými krutovládci − dobře pochytil, že není lepšího způsobu, jak udržet ve státě disciplínu, než našleháváním pocitu ohroženosti. Čím víc svět jeho zemi hrozí a vůbec se jí děsí, tím klidněji může spát on.

Obvykle se cynicky říká, že tedy není dobrého řešení než prostě − a bohužel − počkat na to, až to jeho výbojný, krutý režim jednou "přepískne". A uvede tím, mimochodem, do chodu kolektivní sebevraždu.

Není to pravda, naše planeta na to čekat nemusí. Na KLDR jsou uvaleny ostré hospodářské sankce ze strany OSN už od minulé dekády, kdy Pchjongjang poprvé provedl jaderný test. Sankce byly před měsícem opět zpřísněny. Pokud by se podařilo přimět Čínu k tomu, aby je dodržovala, když už pro ně zvedla ruku, tedy aby netolerovala aktivitu pašeráků, kteří přes hranici z KLDR dovážejí uhlí, železo a ryby, režim by přišel prakticky o jediný zdroj peněz a zkolaboval by. Nebo přinejmenším by nemohl v tyátru diktovat tempo.

Peking ale hraje dvojí hru. Navenek se snaží působit dojmem, že je znepokojen bouchačskými manýrami obtloustlého fracka na svém dvorku, ve skutečnosti se mu ale zjevně zamlouvá jeho protiamerická drzost.

Dále, jestli si Čína něco nepřeje, pak aby režim v KLDR padl a celý Korejský poloostrov až k jejím hranicím se stal prozápadní demokracií.

A za třetí, vždyť přece Číně se musí hodně líbit, jak se v reakcích na každé vyhrocení rozkolísají světové trhy, hlavně pak hodnota akcií zejména jihokorejských, tedy vůči čínským konkurenčních firem.

Až se vnucuje podezření, jestli čínské soudruhy, jakož i jejich severokorejské tiché ideologické parťáky už někdy nenapadlo trochu si přes skryté prostředníky na světových burzách tajně zaspekulovat, vsadit třeba na zlato a pak si takhle zařídit navýšení jeho ceny. Důkazy chybí, ale nepřekvapilo by to.

My, čeledínové pekingského režimu

Jenže je svět ochoten vyvinout na Čínu takový tlak, aby se postavila ke Kim Čong-unovi zády a zbavila se všech mocenských, ideologických a jiných možných, třebas i finančních pák, které se jí takto nabízejí? Spíše se zdá, že se děje opak.

Z velkohubých řečí Donalda Trumpa o tom, jak Číňany zkrotí, nezbylo nic. Viz už třeba jeho původně slibný záměr opustit koncept "jedné Číny", jímž Peking argumentuje při své nehorázné šikaně demokratického Tchaj-wanu. Už jen ticho po pěšině. A zde v Evropě, zejména pak v našich krajích, spíše kdekdo jen hledá způsoby, jak se pekingskému vedení často až nechutně lokajským způsobem vlichotit.

Buďme si naprosto jisti, že to Kim Čong-un také dobře vidí a považuje to za další pro něj uklidňující signál.