Od našeho spolupracovníka v Londýně – Uplynulý sobotní večer se už teď zapisuje do kroniky české klasické hudby. Koncert v londýnské Royal Albert Hall zvládl dirigent Jakub Hrůša s přehledem, orchestr a sbor BBC po celý večer soustředěně sloužily českým skladatelům a více než tisíc posluchačů všechno živě a se zájmem přijalo.

Pochopitelně tu rezonuje paradox: hudba sobotního koncertu, kterou lze označit za geniální, oslavuje husitský mýtus. O jeho zkreslení víme dnes mnohem víc než ti, kteří husity vnímali především jako bojovníky za českou nezávislost. Londýňany sem přivedly jiné příběhy − dobrá pověst českých skladatelů a také stopa Jiřího Bělohlávka, šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra v letech 2006 až 2012.

Pořádným úspěchem je už vůbec to, že se tento večer v rámci londýnského festivalu Proms konal. Londýn i přes léto přetéká kulturní nabídkou, kultura se tu dávno stala vědomým a podporovaným magnetem pro návštěvníky. Obstát v té mnohosti dá nesrovnatelně větší práci než v Česku. Když si ale někoho vezmou do programu Proms, je hlavní starost zažehnána.

BBC dnes uděluje svému letnímu festivalu vskutku imperiální rozměry: od celkového počtu 75 hlavních koncertů až po jejich dosah. Od předloňska je každý z večerních koncertů vysílán živě na "britské Vltavě", tedy stanici BBC Radio 3, a pak je po dobu třiceti dnů volně odemčen k poslechu on-line i ke stažení.

V čase a prostoru se tedy dostává všechno mnohem dál: svět tak teď může poslouchat i koncert nazvaný Česká reformace a dirigovaný Jakubem Hrůšou. Naživo byl dost sugestivní.

Přitom vůbec nešlo o jednoduchý rámec. Mezi jinými programy letošních Proms, dávajícími pozor na jednoduchý příběh za hudbou, hvězdné lákadlo či letní odlehčenost, byl sobotní večer spíš těžší.

O to radostněji se jevil pohled do hlediště: síň, která má kapacitu 5272 sedadel, byla příjemně zaplněná, byť ne bezezbytku. Zhruba 250 diváků prostálo "v kotli" před pódiem celé dvě hodiny.

Dramaturgicky všechno jasně souviselo. Publikum sledovalo linii ohlasu husitského mýtu, kterou v hudbě jedinečně reprezentuje chorál Ktož jsú boží bojovníci. Po něm následoval Smetanův Tábor a Blaník, Dvořákova Husitská a díla z 20. století. Polní mše Bohuslava Martinů byla nejmodernější, z úsvitu moderny zazněla Praha Josefa Suka.

Janáček se do programu dostal s krátkým úryvkem z Výletů pana Broučka, jeho přítomnost tak doplnila postupku českých skladatelských es.

Jakub Hrůša hned od chorálního úvodu jako by svými gesty vyřezával dřevoryty k věci. Ostré tahy podle jasného plánu a hlavně na počest mýtu trvajícího v čase. Mužský sbor BBC se na Ktož jsú boží bojovníci připravil přímo obětavě: při výrazovém nasazení zvládal český text mimořádně srozumitelně a bez zkreslení, uteklo mu jedno "blaze každému, ktož na pravdě sejde", ale jinak vědomí, že začátek musí vyznít, bylo proměněno v čin.

Hrůša chorál nijak neoddělil a rovnou z něj přešel do "ambientního" začátku Smetanova Tábora, napínavého nabírání zvuku bez rytmu. Zafungovalo to jako dobré setření švu v mixtapu, jako přirozené napojení kontrastních filmových scén.

U hudby z Mé vlasti se poprvé projevil duch Proms: pastorální části vedl Hrůša k líbeznosti a zpěvnosti přímo relaxační, proud hudby se náhle spojil se soundtrackovými modely o sto let pozdějšími. Není divu, mladší skladatelé se od mistrů symfonismu mohutně učili, i když je dnes trochu svatokrádežné říct, že Smetanovy emotivně-nacionální zvukové obrazy vývojově souvisí s rozhlasovými instrumentálkami střihu easy listeningu.

Nikterak "easy" nezní Polní mše Bohuslava Martinů, která je − přes modlitbu prosící také o rozdrcení nepřátel, text napsal Jiří Mucha − především dobrodružstvím ducha a kontemplací v temné noci. Celá scénická situace s harmoniem, klavírem, komorním souborem a pěvci v potemnělém světelném designu působila jako čarování.

Barytonista Svatopluk Sem, který má na britské scéně bohatou historii, byl výrazově vlastně zdrženlivý, jako by chtěl dát vyznít silnému materiálu v jeho různočtení.

Dvořákova Dramatická předehra Husitská, op. 67, přece jen zestárla a působí dnes mnohem standardněji než v době svého vzniku, kdy kritik Eduard Hanslick psal, že "zní tak fanaticky, jako by byla místy instrumentována kosami, cepy a palcáty".

Sukova symfonická báseň Praha zněla na Proms poprvé, i když ji Jiří Bělohlávek v roce 2012 s BBC Symphony Orchestra nahrál a vydal na albu. Zvukomalebnost Josefa Suka si vždy najde posluchače a závěr s varhanami a zvony koncertu dodal jakousi finální gloriolu, byť v konzervativním pojetí.

Malebnost Smetanovy hudby a potemnělý rituál Martinů zůstaly vrcholy večera − což říká kritik. Má-li něco vyslovit svědek, pak hlavně radost z toho, jak komunikativně a živě londýnské publikum celou věc bere. Proms se neodehrávají pod žádným křišťálovým lustrem, svícení ze stovek míst v sále připomíná současnou instalaci, a tak určitá staroburžoazní paráda Albert Hall mohutně ustupuje sdělení: tohle je festival pro všechny.

A dress code jasně říká: přijďte v čemkoliv. V parném počasí tedy nebylo vidět sako, obleky vystřídaly kvalitní košile a šaty. Šatna byla plná batohů těch, kdo jsou na cestě. Stání pod pódiem je chytrý tah, dává sálu navíc "kotel" pro nadšence. Mnozí mají otevřený program a čtou si při zpěvu texty. Rozsáhlá brožura přináší informace o autorech a skladbách, ale třeba také rozhovor, v němž barytonista Svatopluk Sem doporučuje jiný koncert na Proms, Anoushku Shankar hrající na sitár hudbu Raviho Shankara a Philipa Glasse.

Všechno tohle propojení je přirozené. Nevychází ze žádné ideologie, ale zrcadlí mnohost komunit a kultur, ve které žijeme. Právě proto "husitská noc" v Albert Hall, v níž Hrůša jako průvodce tak skvěle obstál, nebyla žádným národovectvím. Odkryla jednu z linií, které utvářely dnešní mnohonárodnostní Evropu.

Duch Jiřího Bělohlávka, aniž by se o něm řečnilo, byl na místě přítomen. Měl mnoho důvodů ke spokojenosti.

Reportáž vznikla ve spolupráci s Českým centrem v Londýně.

 

Související