Za to, že skladatel Jan P. Muchow právě vydal album své filmové hudby, nejspíš může jízda pražskou tramvají číslo 22. A také fotbalová Slavia, jejímž je Muchow fanouškem na život a na smrt. Obojí spolu ten osudný den − snad to bylo roku 1994 − přímo souviselo.

Nyní šestačtyřicetiletý Muchow, který dnes svou filmovou hudbu představí premiérovým koncertem na poděbradském festivalu Soundtrack, je sám málem kandidátem na pestrý kinematografický příběh, jenž by mohl začínat právě cestou tramvají 22.

Jako muzikant se objevil ve správnou dobu na správném místě. Patří do vlivné generace mladých umělců devadesátých let, která má mnoho podobného s ještě vlivnější generací let šedesátých.

Muchowova kapela Ecstasy of St. Theresa, hrající éterickou, kytarovými vazbami zahlcenou hudbu, jako by počátkem deváté dekády naplnila verše Egona Bondyho, které kdysi zhudebnili Plastic People of the Universe: "My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám."

Ten duch pak široce přesáhl Prahu, když videoklipy Ecstasy of St. Theresa vysílala tehdy ještě vlivná globální stanice MTV.

Jestliže někdo dlouhodobě "tahá za nitky" tuzemské hudební scény − té s progresivním popem či rockem i té související s kinematografií −, pak je to rodák z Rathenowa v někdejší NDR Muchow.

Producent alb mnohých interpretů i autor nejčastěji ze všech skladatelů nominovaný na filmového Českého lva − a to devětkrát, přitom čtyřikrát sošku získal. Muchow stojí také za jedním z největších českých hitů posledních let, za písní Půlnoční z filmu Alois Nebel, kterou proslavil zpěvák Václav Neckář.

Do tramvaje číslo 22 ale Muchow nastoupil v době, kdy ještě Neckář zpíval Podej mi ruku a projdem Václavák. Budoucí skladatel tehdy jel na zápas Slavie do pražského Edenu doprovázen Davidem Ondříčkem, budoucím režisérem oblíbených filmů Samotáři či Jedna ruka netleská. Oba mladí muži si ten den vlastně trochu zbyli.

To bylo tak: skupina asi deseti fotbalových fanoušků se domluvila, že se sejdou v kavárně Slavia na Národní třídě a odtud společně vyrazí na zápas do Edenu. Jenže na smluvené místo přišli pouze slávisté dva.

"Do té doby jsme se s Davidem znali jen podle vidění, ale teď jsme museli nastoupit do té dvaadvacítky, jet spolu asi pětadvacet minut na stadion a tam strávit celý zápas. Takhle začala naše známost, která přerostla v kamarádství a spolupráci na všech Davidových filmech," vzpomíná Muchow.

Ondříčkův celovečerní debut Šeptej, který přišel do kin roku 1996, byl zásadním snímkem pro publikum, které intenzivně prožívalo porevoluční kulturní boom. Film mu výmluvně zpodobnil pražskou atmosféru první poloviny devadesátých let. A to i prostřednictvím Muchowovy hudby, respektive písní skupiny Colorfactory, jejímž byl tehdy členem s Janem Čechtickým.

Oba Ondříček angažoval do hlavních mužských rolí dvou bratrů. Nejspíš i díky jejich výrazné podobě.

"David Ondříček nás potkával s Honzou Čechtickým ve Slavii a myslel si, že jsme opravdu bráchové. Ani mu nebylo divné, že máme stejné křestní jméno. Možná si myslel, že jsme nevlastní bratři," říká Muchow.

Když pak "bratři" přinesli režisérovi nahrávku prvního alba Colorfactory připravenou k vydání, Ondříčka písně chytly. Několik jich do filmu použil a Colorfactory požádal, aby nahrávku pozdrželi a vydali ji až k premiéře Šeptej.

Z Jana Muchowa se tak stal skladatel filmové hudby, aniž by si to připouštěl. "Až když jsem udělal osmý, možná desátý film, uvědomil jsem si, že tím skladatelem asi částečně jsem."

K filmu měl přitom Muchow odjakživa silný vztah jako k hudbě a fotbalu, který rovněž považuje za umění.

Vzpomíná, jak se zkraje devadesátých let vykašlal na vysokou školu, aby se mohl naplno věnovat hraní s Ecstasy of St. Theresa. A protože kapela zkoušela obvykle odpoledne, trávil čas před obědem v kinech na dvou filmech za sebou. "Takže když jsem pak dostával nabídky, ačkoliv třeba zadarmo pro famácké filmy, dělal jsem to rád. Bylo to moje hobby," říká ke krátkým snímkům studentů FAMU, kterých opatřil hudbou několik.

Dokonce ta vůbec první Muchowova hudební práce na "pohyblivých obrázcích" souvisela se studentkou FAMU, i když tehdy šlo o bizarní "kšeft".

Budoucí režisérka Tereza Kopáčová dostala zakázku na reklamu pro bulvární časopis Story a Muchowa s Čechtickým požádala o hudbu. "Nikdo z nás ani netušil, o čem má časopis být, protože do té doby ještě nevyšel. Později, v době boomu bulváru, by takovou reklamu dělali renomovaní tvůrci a agentury, nikoliv naprostí začátečníci," připomíná Muchow ojedinělou situaci devadesátých let, kdy "vše bylo dovoleno".

Dnes už Muchow patří mezi ony renomované reklamní tvůrce.

Jako skladatel filmové hudby se naplno prosadil v novém tisíciletí, kdy duch devadesátých let už vyvanul. I když ještě výrazně byl obsažen ve druhém Ondříčkově filmu "o Češích, kteří lžou, protože málo hulej", tedy Samotářích z roku 2000. S nimi se také Muchow po čtyřech letech od debutu vrátil k celovečerním snímkům.

Ze Samotářů pochází jeho hit Lucky Boy, který ale Muchow dnes bere s rezervou. "Doufám, že není chápán jako moje nejlepší píseň. Kdybych měl na několika příkladech ukázat, jak skládám, Lucky Boye bych mezi ně nezařadil," říká.

Naopak velmi osobně vnímá hudbu, kterou napsal pro české drama Normal režiséra Julia Ševčíka nebo polskou krimi Yuma. "Ty skladby jsou obrazem mě samého, nesnažil jsem se v nich jen naplnit žánr," říká třeba nad temnou třináctiminutovou svitou This Is Normal, zkomponovanou ve volném tempu, s motivy židovské hudby a litanickou naléhavostí.

Hudbu k Yumě či Normalu už skládal v časech svých největších úspěchů. "Samotáři to prolomili a pak přišel skoro každý rok nový film. Někdy i tři," říká a bez pocitu křivdy konstatuje, že tuzemští filmaři stejně nechápou skladatele jako součást kinematografického světa.

"My do něho jakoby nepatříme." Ale pak přidá opačný pohled. "Když jsem se bavil s jedněmi producenty ve Státech, říkali mi, že je zajímá jen to, kdo ve filmu hraje a kdo k němu napsal hudbu. Ostatní profese jsou jen,nájemní vrazi ', kteří dojem diváka tolik neovlivní. Doby autorské režie prý už pominuly."

Jen ta dvaadvacítka jezdí pořád stejnou trasou.

Související