Už je vcelku jasné, že sněmovna nestihne do voleb projednat novelu zákona o ČNB, jehož hlavním cílem bylo omezit současný růst cen nemovitostí a s tím i hypoték. Podle návrhu zákona by ČNB nově mohla bankám nařídit nejen to, kolik mohou klientovi půjčit s ohledem na cenu nemovitosti, ale také kolik si kdo může půjčit podle výše svých příjmů a dluhů, které má. Poslancům se novela nelíbila − tvrdili, že omezí dostupnost hypoték především pro mladé rodiny se středními příjmy, tedy těm, kteří jsou hlavními příjemci hypoték. Odklad projednávání na neurčito v podstatě znamená konec novely.

ČNB má naprostou pravdu v tom, že ceny nemovitostí, především bytů, rostou rychleji, než by bylo záhodno. A určitě na to má vliv konkurenční boj bank, které si přetahují klienty, přičemž jejich boj někdy vypadá, že jdou skutečně "na krev". Na druhou stranu hlavním důvodem, proč si lidé ve velkém půjčují na bydlení, jsou nízké úrokové sazby, které dlouho držela a přes poslední nepatrné zvýšení na počátku srpna (mimochodem první od roku 2012) stále ještě drží a určuje centrální banka. Velká poptávka spolu s malou nabídkou (obtížné získání stavebního povolení v Praze, nedostatek vhodných pozemků apod.) skutečně zvyšují ceny nemovitostí natolik, že je v některých částech Česka možné mluvit o realitní bublině.

Obavy centrální banky, která upozorňuje, že ve chvíli, kdy přijde další krize, vzroste nezaměstnanost a splátky prodraží vyšší úrokové sazby, jsou namístě. Půjčky na bydlení podle ČNB tvoří 60 procent úvěrových portfolií českých bank, což je s ohledem na možná rizika dost. "České banky jsou zdravé, ale jestli dnes nepřijmeme toto opatření, v budoucnu tak zdravé být nemusí. Je důležité ovlivnit parametry poskytovaných hypoték u nových hypotečních úvěrů," sdělil při projednávání zákona poslancům guvernér ČNB Jiří Rusnok a připomněl, že poslední finanční krize vznikla právě kvůli "nezřízenému" poskytování hypoték i těm, kteří by na ně neměli dosáhnout.

Je ovšem otázka, jestli by měla mít centrální banka možnost zákonem bankám určovat, kdo je a kdo není vhodný klient. Zaprvé: každý finanční ústav má vlastní risk management: jestliže platilo, že v 90. letech minulého století dostal úvěr skoro každý, kdo přišel (a často se podělil s tím, kdo úvěr poskytoval), po privatizaci bankovního sektoru a nastavení přísných pravidel kontrola funguje velmi dobře. Banky se drží hesla "poznej svého klienta" a dokážou odhadnout, komu mohou půjčit a komu ne. Dokazují to nejen pravidelné zprávy o stabilitě českého bankovního sektoru, které publikuje ČNB, ale třeba i ukazatel úvěrů v selhání. A ten byl i v průběhu krize jeden z nejnižších v rámci Evropské unie a nyní ještě více klesl.

Zadruhé: centrální banka už od loňského podzimu podmínky pro přidělování hypoték zpřísňuje. Nejprve snížila maximální půjčku na hypotéku na 95 procent ceny nemovitosti, letos pak na 80 procent s jistou rezervou pro devadesátiprocentní hypotéky. Stejně tak bankám doporučila, aby se dívaly na poměr příjmů a výdajů domácností s hypotékou. Sice jde "jen" o formu doporučení, jenže ani to neberou banky jako konverzační vsuvku. Centrální banka coby regulátor má dostatek možností, jak bankám zpřísnit život i bez novely zákona. A ty si to docela dobře uvědomují a svoji nabídku tomu možná neochotně, ale přesto přizpůsobují.

A konečně posuzování klientů, jestli na hypotéku mají, či nikoliv, už zpřísnila i novela zákona o spotřebitelském úvěru. Ta banky donutila omezit uznatelnost některých příjmů, například z budoucího pronájmu, pracovních dohod či z kapitálového majetku.

Centrální banka se bezpochyby bude snažit zákon prosadit po volbách znovu. Současně ale platí, že už nyní má značné pravomoce, kterými může ovlivňovat nejen chování bank a poskytovatelů půjček, ale také celou ekonomiku. A také platí, že tyto nástroje využívá ve velké míře, kdykoliv to považuje za vhodné. Někdy k velkému překvapení okolí.