Určitě jste je už také potkali. Lidi, kteří si myslí, že mají na něco nárok. Ne ty, kteří po něčem touží nebo něco chtějí. Ale ty, kteří si věci nárokují.

Poznáte je snadno, například na přechodu pro chodce. Normální člověk k němu přijde, rozhlédne se vlevo a vpravo, a když nic nejede nebo když mu auto dá přednost, přejde na druhou stranu.

Člověka, který si myslí, že má na něco nárok, to zase tolik nezajímá. Už jak se blíží po chodníku k přechodu, zbystří a pohybuje se jako šelma mířící ke kořisti. Jeho cílem je vstoupit na přechod přesně ve chvíli, kdy pojede auto. Když na to přijde, vrhne se do vozovky klidně rychlostí Usaina Bolta. A na přechodu naopak prudce zpomalí. Jako video natočené v režimu slow motion.

Ozve se zakvílení brzd, auto přijíždějící k přechodu zastaví. Pokud někdo na chodníku zároveň poplašeně vyjekne, tím lépe. Člověk, který si myslí, že má na něco nárok, se zastaví a stále ve zpomaleném módu se podívá na řidiče.

Udělá udivené, ale zároveň vyčítavé gesto. "Ale tady je přechod, jste snad slepej? Vy nevíte, že chodci mají na přechodu přednost?"

Někdy narazí takzvaně kosa na kámen, to když je za volantem přijíždějícího auta také pošuk, ovšem jiného typu. Ten a) píše esemesku manželce, b) snídá nebo c) ještě tak trochu spí (případně platí všechny tři možnosti) a vůbec si nevšimne, že projíždí křižovatkou, ani nemluvě o přechodu pro chodce.

Lidé uplatňující svůj nárok uskočí a zůstanou stát, na tváři nevěřícný výraz. Řidič už je dávno pryč (uskakují před ním lidé na dalších přechodech) a oni dokola opakují: "My jsme měli přednost! Viděli jste toho šílence? Chodci přece mají přednost!"

Pro lidi, kteří si myslí, že mají na něco nárok, není nic víc deprimujícího.

Je tu někdo, kdo mi dá pokutu?

Když na ulicích v amerických městech začali po srážkách s prvními auty umírat chodci, hněv veřejnosti mířil na řidiče. Objevily se první návrhy na omezení rychlosti, dokonce se uvažovalo o tom, že by se vozy poháněné motorem ve městech zcela zakázaly.

V roce 1923 podepsalo v Cincinnati přes čtyřicet tisíc lidí petici, aby auta byla mechanicky upravena tak, že nevyvinou vyšší rychlost než 25 mil za hodinu, tedy zhruba 40 km/h. Což vyděsilo rodící se automobilový průmysl, zejména výrobce a prodejce.

A tak zahájili velkou kampaň, jejímž cílem bylo přimět chodce k tomu, aby se na ulicích začali chovat odpovědně a opatrně. Ale ve skutečnosti bylo cílem přesunout vinu z řidičů na chodce. Viníkem přece nejsou úžasné stroje, které symbolizovaly pokrok a roztáčely ekonomiku, ale nevhodně se chovající chodci v ulicích.

Objevily se plakáty, které graficky znázorňovaly, kde a jak se mají na ulicích chodci pohybovat. Kartičky s podobným obsahem začali ve městech rozdávat mladí skauti. A tón změnily i noviny, jistě významnou měrou pod vlivem inzerce, kterou jim nový průmysl přinášel.

"Byla to úžasná proměna. Během jednoho roku se to otočilo a tisk i veřejné mínění byly na straně automobilistů," píše ve své knížce Válka s dopravou historik Peter Norton.

Kampaň automobilek byla chytrá také v tom, že pro nelegální chování chodců přišla s termínem "jaywalking". Ten se běžně používá dodnes, například pro přecházení na červenou anebo mimo křižovatky. Ale ve své době byl vulgární, až urážlivý.

"Jay" byl výraz pro někoho, kdo není moc chytrý a přišel do města odněkud z Vidlákova. Prostě "buran" nebo "řepa". Dnes už spousta Američanů tenhle původní význam ani nezná. Ale nelegální přecházení vozovky zůstává velkým tématem stále. Ve většině států je nezákonné, často pod trestem poměrně vysokých pokut. Ty se však vybírají a vymáhají jen výjimečně. Občasné pokusy dělat to systematicky, jako to třeba před několika lety chtěla policie v New Yorku, čelí kritice a obvykle se od nich v tichosti ustupuje.

Přitom problém to je, aspoň papírově. Uvádí se, že na červenou chodí například právě v New Yorku až 70 procent lidí. Ale čísla se město od města hodně liší a roli v tom hrají kulturní odlišnosti. Časopis Science citoval v roce 2014 studii, která porovnávala chování chodců v Japonsku a ve Francii. Výzkumníci natáčeli videa na třech křižovatkách ve Štrasburku a na čtyřech v japonské Nagoji. A výsledek?

Zjistili, že zatímco na červenou šlo 40 procent Francouzů, v Japonsku to byla jen procenta dvě. Čísla rostla ve chvílích, kdy lidé byli na přechodu sami. V tom případě přešlo ulici na červenou 67 procent Francouzů a sedm procent Japonců.

Mnoho podobných studií bohužel není. Je ale zjevné, že například také v Evropě existují rozdíly. Třeba obecně mezi zeměmi na severu a na jihu. Když mi někdo vyčítá, že chodím na červenou, zní má oblíbená průpovídka: "Nechovej se jako Němec."

Asi nejzábavnější je situace v americkém Bostonu. Podle statistik je to město, kde chodci dopravní předpisy dodržují nejméně v celé Americe. Jaywalking je přitom podle zákonů státu Massachusetts nelegální. Jenže sankce vyměřená v zákoně z 60. let je směšná. Pokuta činí jeden dolar, a to v případě prvního, druhého a třetího přestupku. Při čtvrtém a dalším se zvyšuje na dva dolary.

Loni v květnu se reportér Dugan Arnett z deníku Boston Globe rozhodl udělat pokus. Celý den, od rána do večera, porušoval jako chodec předpisy. Chodil na červenou, přecházel křižovatky křížem krážem a mimo přechody. Přitom ťukal esemesky na mobilu, četl si noviny nebo si prohlížel pamětihodnosti. Několikrát vběhl doslova před kola policejního vozu. Ale bez jakékoliv odezvy.

Odpoledne se proto šel sám "udat" na městskou policejní stanici. Službu konajícímu policistovi řekl, že chce učinit úřední přiznání o tom, jak coby chodec porušoval zákon. Dostalo se mu odpovědi, že to nikoho nezajímá. Článek otištěný dokonce na titulní straně končí tím, že se reportér ptá policistů: "Prosím vás, najde se tu někdo, kdo mi udělí pokutu?"

Odpovědi se dočká okamžitě. "V žádném případě. Běžte domů."

Rychlost bez limitu

Automobilkám se počátkem dvacátého století podařilo chodce odkázat do patřičných mezí, obrazně i doslova. Ale svou bitvu nevyhrály úplně. Důsledkem toho bylo stanovení limitů rychlosti.

V českých zemích byla rychlost automobilů poprvé omezena nařízením císařského místodržitele z 29. ledna 1900. To pravilo, že rychlost vozů poháněných strojem nesmí být v uzavřených osadách vyšší než rychlost koně "v čerstvém klusu". A že vně osad může být "o něco zvýšena". Ale jen na rovných a přehledných cestách.

Konkrétní čísla se objevila ve vyhlášce ministerstva vnitra o pět let později, a to 15 km/h v osadě a 45 km/h mimo ni. V mlze, ostrých zatáčkách a při vjíždění do vrat byla stanovena rychlost šest km/h. Omezení zůstala v platnosti i po vzniku samostatné republiky.

Někdejší Československo bylo v tomto ohledu docela progresivní. Podobně jako třeba Británie, Rakousko nebo Švýcarsko. Ve většině ostatních zemí světa omezení rychlosti pro auta neexistovala.

Zvláštním případem bylo Německo. Jak známo, Hitler zde začal se stavbou dálniční sítě. Ale zároveň byl ve třetí říši zaveden rychlostní limit 40 km/h ve městech a 80 km/h mimo ně. Důvodem ovšem nebyly ohledy k chodcům, nýbrž snaha šetřit před válkou palivo.

Limity v roce 1952 zrušil Bundestag. Následujících pět let neexistovalo v tzv. západním Německu žádné omezení rychlosti. V roce 1957 byla po celkem bouřlivé debatě v tisku i ve veřejnosti zavedena nejvyšší rychlost 50 km/h ve městech. A až za dalších 15 let, v roce 1972, byla zavedena maximální rychlost 100 km/h mimo vesnice, s výjimkou dálnic a dalších víceproudých silnic.

Čímž se dostáváme ke zvláštní anomálii, kterou je neexistence rychlostního limitu na německé Autobahn, tedy téměř 13 tisíc kilometrů dlouhé síti dálnic. Cizince, ale také mnohé Němce to nepřestává fascinovat. Jak je to možné?

Evropská unie i jednotlivé státy regulují všechno možné, abychom žili bezpečněji a zdravěji. U pumpy si koupíte kávu, na jejímž víčku je napsané "Pozor, uvnitř může být horká tekutina", a pytlík sušenek s podrobným seznamem alergenů. A pak si s tím vším sednete do auta, které se může řítit jakoukoliv rychlostí.

A on je to opojný pocit, když najednou můžete sešlápnout plynový pedál až k podlaze. Němci to milují a jsou na své privilegium pyšní. Jakkoliv se občas o zavedení omezení rychlosti v Německu začne diskutovat, politici vždy rychle pochopí, že tím rozhodně žádné voliče nezískají.

Ale touha po svobodě není tím nejdůležitějším, co zavedení omezení rychlosti brání. Němci jsou ostatně národem, který k nařízením a omezením přistupuje pragmaticky a spořádaně. Proč tedy dálnice bez limitu přetrvávají? Tím hlavním důvodem je automobilový průmysl, motor silné německé ekonomiky.

Automobilky dnes všude na světě, nejen v Německu, vyrábějí vozy, které mohou bez problémů jezdit dvojnásobnou, ale také trojnásobnou rychlostí, než je legální limit. A vyvíjejí stále nové modely, výkonnější a rychlejší. Proč nabízet něco, co lidé fakticky nemohou využívat? To přece nedává smysl. Nebo nedávalo by, nebýt německé Autobahn.

Ano, existují i další výjimky. Neomezená rychlost je na několika úsecích dálnice v Austrálii a bez limitu jsou stovky kilometrů veřejných silnic na ostrově Man mezi Británií a Irskem. Ale to se bere spíš jako kuriozita a motoristická rezervace. Co dává existenci silných rychlých aut smysl (a co si německé automobilky ohlídají, aby tak bylo), jsou opravdu jen německé dálnice.

A je to i zajímavý experiment, se vším všudy. Ukazuje, že my lidé, jakkoliv se to většinou nezdá, umíme se svobodou nakládat. Někdy. Když jedete po německé dálnici, není to nekonečná válka se šílenci, kteří se řítí smrtící rychlostí. Sem tam kolem vás někdo takový projede. Nebo plynový pedál sešlápnete i vy. Ale nakonec stejně většina lidí jezdí rychlostí, která jim je příjemná a pohodlná.

Dokazují to i statistiky, měřeno počtem zranění či úmrtí patří německé dálnice k nejbezpečnějším na světě. Vlastně je to zároveň taková škola tolerance a respektu. A učí nás to ještě jedné věci: nemáme mít pocit, že na dobré a důležitě věci máme NÁROK. Ale mít MOŽNOST je udělat, to je úplně jiné kafe.