Nachází se sice kousek od centra Benešova, ale místo, na němž byl postaven, připomíná venkovskou periferii, kde už se město jaksi pomalu, ale jistě rozpadá, jako by nemělo sílu udržet pevné kontury. Lidé si zde staví už dlouhé roky podle svého, spíše nenápadně, průměrně, bez ambicí vybudovat nadčasová obydlí. Každý takové nutkání nemá, většina lidí chce prostě jen bydlet ve svém, aniž by to brala jako závazek pro budoucnost. Je to škoda.

Naštěstí se investor nechtěl předem smířit s prostředností a rozhodl se vybudovat stavbu odpovídající požadavkům 21. století, která by byla dostatečně pohodlná a zároveň reprezentativní. Byl si vědom, že bez kvalitních architektů jenom těžko dosáhne uspokojivého výsledku. Oslovil Hynka Holiše a Šárku Holišovou Šochovou, manželskou dvojici, která má kancelář v Benešově a která do české architektury opakovaně vnáší logiku, přesnou, čistou formu a uživatelsky příznivé uspořádání vnitřních prostorů. Dům může sloužit jako zhmotnění jejich architektonického přístupu.

Zeď v perspektivě

Z ulice je uzavřený, směrem do zahrady se ale postupně otevírá, což je ideální způsob, jak dosáhnout co nejvyšší míry soukromí, pokud na sebe nechceme upozorňovat okázalým průčelím do ulice. V tomto ohledu jsem zastáncem skromnosti, která se hodí zvláště tam, kde dosud panovaly spíše rovnostářské stavební zvyklosti. Pokud tento dům na sebe něčím poutá pozornost, tak je to způsob, jak precizně je ztvárněn v každé své části.

Z ulice vnímáme bíle omítnutou zídku, perforovanou bránu před garáží, kovové vstupní dveře na parcelu − a sledujeme postupně se rozehrávající skladbu kvádrů. Naše zvědavost se probouzí. Tušíme, že budeme svědky představení. Můžeme jít dál. Vstupní partie nejsou hradbou, bariérou, ale předehrou k dalším částem kompozice, které budou postupně gradovat. Architekti dostali zadání navrhnout přízemní stavbu, a protože měli k dispozici mírně stoupavý pozemek, vymysleli dům, jenž jej kopíruje.Dlažba na chodníku vedoucím ke vstupu a na terase je z porfyru.

Určujícím prvkem, k němuž byly následně připojeny jednotlivé obytné zóny, je dlouhá betonová stěna u východní hranice parcely. Její hladký, na pohled měkký vzhled je impozantní, mohla by se na ní vysvětlovat perspektiva pro začátečníky; připomíná malířské plátno připravené k činu: lze na ni bez jakéhokoliv omezení promítat svoje představy, a když se kolem ní projdete, zažíváte zvláštní pocity, na jedné straně harmonii, na druhé straně je to bezpečí.

Zevnitř slouží zeď jako páteřní komunikace podélně protínající dům, takže se v něm dá snadno orientovat. Zdá se to sice nepravděpodobné, ale opravdu existuje řada slibně vyhlížejících, nepříliš velkých domů, v nichž se člověk cítí jako v labyrintu, přitom je zřejmé, že nešlo o architektonický záměr.

Nejprve se objeví garáž se zázemím. Patří sem vše, co nechceme mít doma: třeba bicykly nebo lyže. To je jakási nárazníková zóna, která vedle své hlavní funkce také obyvatele dále odděluje od ulice a nabízí zklidnění. Psychologicky to opravdu funguje. Jako bychom si opatřili obrovský nárazník, jenž k nám nepropustí nežádoucí pohledy a zvuky. Následuje klidová zóna s ložnicí rodičů a dětskými pokoji, již doplňují dvě koupelny, přičemž vše uzavírá obývací pokoj propojený s kuchyní, jídelnou a terasou.

Mezi privátní částí a kuchyní vzniklo zazeleněné atrium připomínající japonské zenové zahrádky, pouze několik plochých kamenů, keřík a jinak tráva; z pokojů se dá na dvorek přímo vstoupit. Návštěvy soukromé křídlo samozřejmě minou − nechají je po levé ruce − a jdou přímo za nosem chodbou podél zdi z perfektně provedeného pohledového betonu.

Krása světla

Dlouhými pásovými okny, která jsou zasazena až ve výšce pod stropem, sem proudí správně dávkované světlo, jaké nebývá obvyklé ani v galeriích. Okenní otvory (a jejich skladba) jsou obecně pokládány za jednu z nejobtížnějších architektonických disciplín. Nejde jenom o to, že dávají stavbě výraz, ale rozhodují o tom, co chceme, abychom sami viděli, a zároveň co z našeho prostředí, které si budujeme, nabídneme sousedům.Společenské části vévodí okno obklopené knihami, s výhledem na zahradu a vyvýšenou bazénovou část.

 

Hynek Holiš a Markéta Holišová Šochová učinili z přirozeného světla důležité téma, které se objevuje v několika úrovních, když jej v závislosti na významu jednotlivých místností či prostorů přivádějí do interiéru. Zdá se, že to ani jinak být nemůže. Statickému domu podobný přístup dodává dynamiku a proměnlivost, které jsou kořením kvalitní architektury.

Dům v Benešově

◼ Autoři: Hynek Holiš, Šárka Holišová Šochová
◼ Zahrada: Magdaléna Myšková Kaščaková
◼ Projekt: 2013–2014
◼ Realizace: 2014–2016
◼ Plocha pozemku: 1006 m2
◼ Užitná plocha: 227 m² + 16 m²

Největší okno je zasazeno přesně ve středu koncové zdi obývacího pokoje, ze tří stran je rámováno knihovnou a je z něj výhled na zahradu. Nic víc není potřeba. V takovém případě, kde se z okna stává obraz, může dokonce televize působit jako cosi rušivě nepatřičného.

Namísto obrazovky se majitelé rozhodli pro prosklenou plochu propojující interiér s nejbližším okolím, jehož se stávají součástí: mohou sdílet jeho postupné proměny podle toho, jaká je denní nebo roční doba − nepotřebují k tomu dálkové ovládání. Cokoliv, co můžeme sledovat, aniž bychom k tomu nutně potřebovali elektrické ovládání, se s přibývajícími roky stává v naší civilizaci opravdovým luxusem.

Zahrada se vyznačuje stejnou přehledností a pevnými proporcemi jako architektura domu. Podél její horní hrany byla vytvořena terasa s betonovým bazénem, přiléhajícím dřevěným platem a domkem s příslušenstvím pro ohřev vody a její čistění. V parném létu člověk uvítá chladnou vodu, ale jinak jsou v našich zeměpisných šířkách otevřené bazény spíše na ozdobu. Do tohoto lze skočit po hlavě.

Domek s technologiemi je natolik kvalitně postavený a vypadá tak dobře, že by klidně mohl sloužit jako chata nebo případný hostinský objekt. Obecně platí, že je vždycky výhodné, jsou-li stavby navrženy tak, aby mohly dále, když si to vyžádají okolnosti, růst, neboť mají v sobě zakódovaný potenciál rozšíření. Ze vzniklé terasy vidím, že střechu hlavní stavby pokrývá extenzivní zeleň, a přes ni − zdá se, že na dosah − se rozkládá Karlov, kde se kdysi nacházel významný minoritský klášter, který však pobořili husité a jejich dílo dokonali o dvě století později Švédové. Zůstalo z něj jen malinké torzo. Ale to už je zase jiný příběh.